Komentovaný překlad 12. kapitoly z knihy Otto Walde, Storhetstidens litterära krigsbyten. En kultur-historisk-bibliografisk studie. I. Uppsala 1916, s. 306-333.

Švédská knižní kořist z Prahy

Komentovaný překlad 12. kapitoly z knihy Otto Walde, Storhetstidens litterära krigsbyten. En kultur-historisk-bibliografisk studie. I. Uppsala 1916, s. 306-333.
překlad: Daniela Mrázová
komentáře: Lenka Veselá

  Obsah

Čechy a válečná kořist

Čechy, kolébka tohoto rozsáhlého náboženského konfliktu a zároveň dějiště posledních válečných událostí, byly opakovaně vystaveny nájezdům nepřátelských jednotek a právě z těchto zemí pochází patrně nejdůležitější část válečné kořisti.

Když se po bitvě u Breitenfeldu Gustav Adolf vydal k povodí Mohanu a Rýna, jeho spojenci saskému kurfiřtovi připadlo za úkol dobytí dědičných císařských zemí. Na podzim roku 1631 vpadl se svým vojskem pod velením polního maršála Jana Jiřího z Arnimu do Čech, jejichž hlavní město Praha ho přivítalo s otevřenými branami. Saská vojska v Čechách přezimovala, ale následujícího léta musela zemi přenechat postupujícímu Valdštejnovi, který Prahu dobyl v červenci 1632. Kurfiřta jeho kolísavá politika poháněla od jednoho tábora ke druhému a už v této době se nejspíš zaobíral plány na separátní mír a snažil se císaře nerozhněvat. Proto se při tažení do Čech vyhnul jakémukoli plenění, obzvláště v Praze, kde se nacházel královský hrad s nejrůznějšími bohatými sbírkami.[1] Jednotliví důstojníci si však na různých místech ve městě přivlastnili poměrně významnou kořist.[2] K dalšímu vpádu do Čech došlo o dva roky později v červenci 1634, kdy spojená švédská a saská vojska pod velením Johana Banéra a Arnima dorazila až k Praze. Bitva u Nördlingenu však Banéra přiměla k ústupu z Čech, kam se vrátil až na jaře roku 1639, za cíl si tentokrát opět stanovil dobytí Prahy. Před branami českého hlavního města, v němž byla obklíčena císařská vojska, se ocitl 20. května. K žádnému útoku však nedošlo a Banér se stáhl na sever a svůj hlavní stan rozbil v Litoměřicích. Tam zůstalo jádro švédských vojsk po celý zbytek roku a začátek roku dalšího, přitom obsadilo celé severní Čechy. V průběhu výpadů a náhodných výprav do různých stran byla tato část země politováníhodným způsobem vypleněna a zpustošena.[3] Během roku 1643 vpadl do Čech i Torstensson, aby tudy pronikl na Moravu a dobyl Olomouc obsazenou císařským vojskem. U Turnova přešel Jizeru, vyplenil okolní města a obce jako Mnichovo Hradiště, Bělou pod Bezdězem i samotný Turnov a v severních Čechách obsadil řadu tvrzí a zámků jako Dobrovice, Kost či Ploskovice. Císařská vojska pod vedením Matyáše Gallase nebyla schopna Torstenssonově tažení zabránit. Švédský polní maršálek mířil na Moravu, cestou vyplenil Kutnou Horu a v Litomyšli získal bohatou kořist.[4] Už v lednu 1645 však znovu vpadl do Čech. Ze Saska táhl Carl Gustav Wrangel s předvojem přes Přísečnici k Ohři a obsadil okolní obce a města: Kadaň, Slaný, Žatec a Most. Torstensson s hlavním vojskem se k němu hned připojil, u Jankova porazil císařskou armádu, čímž si připravil půdu pro tažení na Moravu. O dva roky později znovu zaútočil na Čechy a v červenci 1647 dobyl Cheb.

Komentář: K průběhu švédského vpádu do Čech je k dispozici rozsáhlá řada studií, přehled bádání v této oblasti zveřejnil Jan Kilián, Města, třicetiletá válka a středoevropská historiografie uplynulého čtvrtstoletí. In: Města ve středověku a raném novověku jako badatelské téma posledních dvou desetiletí. Dolní Břežany 2013, s. 125-137.

Obsazení Prahy

Nemáme bližší informace o tom, které knihovny a archivy mohly být během mnoha tažení či náhodných výprav zabaveny. Je dost pravděpodobné, že kořistí se staly i literární poklady, ale ve Švédsku se o tom doposud nenašly žádné přímé důkazy. Mnohem bohatší prameny a obsáhlejší materiál však svědčí o posledním švédském vpádu do Čech během třicetileté války, který zahrnoval dobytí pražské Malé Strany a získání naprosto neuvěřitelné kořisti všeho druhu, která vítězi připadla. V noci na 16. července 1648 se generál Hans Christoff Königsmarck s relativně nepočetnými silami a s pomocí bývalého rakouského podplukovníka Odovalského přiblížil k českému hlavnímu městu. Po několika hodinách, které Švédové strávili v neklidu a v obavách, že budou odhaleni, se stočlennému oddílu podařilo pod rouškou tmy překonat městské hradby na tzv. malé straně města. Přepadli překvapenou hlídku a ráno už byl někdejší královský hrad na Hradčanech a celá Malá Strana, kde stály šlechtické paláce, v rukou nepřítele. Vzhledem k tomu, že město bylo dobře opevněné a považované za nedobytné, lidé do něj během neklidných let navozili ze všemožných míst velké množství uměleckých děl a cenností. To vše se teď stalo snadnou kořistí pro vítěze, do švédských rukou padl majetek neslýchané hodnoty. Samotní obyvatelé vyčíslili utrpěnou škodu na více než sedm milionů riksdalů.[5] K nejcennějším se řadila císařská pokladnice umění a cenností, která zahrnovala vzácné sbírky a nesčetné poklady.[6] Mj. se v ní uchovávala řada cenných ilustrovaných knih foliového formátu a vzácné rukopisy, které jsou v inventáři pořízeném u příležitosti dobytí Prahy popsány jako „100 an allerhand Kunstbüchern“. Mezi nimi se nacházely také oba světově proslulé rukopisy Codex argenteus a Codex gigas. V této souvislosti je pro nás nejzajímavější královská knihovna. Tato „kostbare Bibliothec“, jak se uvádí ve zprávách o dobytí Prahy, byla původně knížecí knihovnou Ursiniů-Rožmberků a patřila k nejpřednějším dobovým sbírkám. Na Pražský hrad ji přestěhovali pouhý rok předtím z Třeboně, kde byla do té doby umístěna.

Pražská kořist byla inventarizována a odeslána rychleji než v případě dobytí Olomouce a Mikulova. Spěchalo se z nutnosti, podle šestnáctého článku mírové dohody, která byla sepsána a uzavřena na jednáních v Osnabrücku, bylo rozhodnuto, že veškerá válečná kořist, která ke dni uzavření míru nebyla odvezena, má být vrácena.[7] Do určité míry přispěla ke spěchu i netrpělivost, kterou projevovala královna Kristina, když do Švédska doputovaly zvěsti o získaných vzácných kodexech a uměleckých dílech. Knihovna byla zabalena do třiceti velkých beden a odeslána z Prahy společně se sbírkou umění na podzim roku 1648.[8] Zásilka byla přepravována po Labi a v průběhu podzimu dorazila do meklenburské hraniční pevnosti Dömitz ležící na této řece a tam přezimovala.[9] Přepravu měl na starosti tajemník Johann Hartwich, jemuž pomáhal jistý Rottlin.[10] Z Dömitzu se Hartwich vydal do Hamburku, aby zde předpřipravil odeslání kořisti do Švédska.[11] Začátkem jara putovala zásilka do Wismaru a její další cestu odtud uspíšil královnin dopis veliteli Eriku Hanssonu Ulfsparremu, který svědčí o její netrpělivosti už už spatřit všechny ty nádherné předměty.[12] Koncem května dorazila knihovna i sbírka umění bezpečně do Stockholmu.[13] Axel Oxenstierna vlastnoručně píše Peru Brahemu v dopise ze 28. května 1649, že „sbírka umění z Prahy už dorazila a zahrnuje mnoho umělecky hodnotných obrazů a dalších předmětů“.[14] O získané sbírce proběhla 30. května rozprava v radě, během níž královna zmínila svůj plán přistavět další část zámku, čímž by se pro uchovávání nových pokladů, jejichž krásy si tolik cenila, zajistilo důstojné místo.[15]

Komentář: K obsazení Prahy a odvozu uměleckých a dalších sbírek recentně Robert Rebitsch – Jenny Öhmann – Jan Kilián, 1648: Kriegführung und Friedensverhandlungen: Prag und das Ende des Dreißigjährigen Krieges. Innsbruck 2018; Jaroslava Hausenblasová – Michal Šroněk, Gloria et miseria 1618-1648. Prague during the Thirty Years War. Praha 1998.

Rožmberská knihovna

Komentář: Dějiny rožmberské knihovny recentně zpracovány Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků. Praha 2005. Kniha analyzuje vztah Rožmberků ke knižní kultuře, jejich čtenářské a sběratelské zájmy a na základě detailního rozboru cca 10 000 záznamů z Březanova rukopisného katalogu hodnotí tematickou, autorskou, žánrovou, tiskařskou a jazykovou skladbu rožmberské knihovny. Analyzuje rovněž úroveň samotného katalogu i postupy v budování, správě i využívání rožmberské knihovny, a to z hlediska soudobé katalogizační a knihovnické praxe. Součástí publikace je i CD ROM s kopií původního katalogu s možnostmi vyhledávání podle různých kritérií.

Knihovnu zabavenou v Praze založil Petr Vok z Rožmberka na zámku v Bechyni. Petr Vok byl posledním příslušníkem Rožmberků, nesmírně hrdého českého šlechtického rodu, spřízněného s řadou soudobých knížecích rodin. Jak Petr Vok, tak jeho starší bratr Vilém patřili k nadaným knížatům s mnoha zájmy. Kníže Vilém miloval všechno okázalé a byl velkorysý, na zámku v Krumau[16] shromáždil nádherné rukopisy, cenné tisky, obrazy a další umělecké předměty.[17] Jeho vášeň pro krásu a nákladné obyčeje však silně postihly majetek zděděný po předcích. Aby ztráty nahradil a získal další bohatství, uchýlil se k prostředku, který v 16. století nebyl nijak neobvyklý: svolal alchymisty a pokoušel se potřebné zlato vyrobit. Tento nákladný experiment ho stál další peníze, zatímco výsledky výroby zlata na sebe nechávaly čekat.[18] Oproti většině svého stavu patřil Vilém z Rožmberka k horlivým katolíkům, a to zejména v pozdějších letech. Do Krumlova povolal jezuity, kteří zde roku 1585 založili kolej, bohatě knížetem sponzorovanou.[19] Nesmírně velkoryse opatřoval koleji rukopisy a knihy, které z valné většiny vybíral ze svých bohatých sbírek.[20]

Komentář: Rožmberská knihovna si po celou dobu vladařství Viléma z Rožmberka zřejmě udržela čistě soukromý a zároveň uživatelský ráz a její velikost v 90. letech 16. století zřejmě nepřesáhla počet dva až tři tisíce svazků. Z dochovaného torza rožmberské knihovny a z analýzy její obsahové skladby vyplývá, že se Vilém z Rožmberka angažoval především v získávání textů s lékařskou a alchymistickou tematikou, a zejména pak básnických skladeb. Českokrumlovským jezuitům z rodové knihovny poměrně rozsáhlý a především obsahově cenný dar, ze kterého se do dnešních dnů dochovalo téměř 200 knih. Pokud jde o českokrumlovskou rodovou knihovnu, není známo, že by Vilém z Rožmberka její správou pověřil knihovníka či projevil zájem o zhotovení jejího katalogu. Ke vztahu Viléma z Rožmberka ke knižní kultuře a jeho rozsáhlém knižním daru českokrumlovským jezuitům podrobně Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků. Praha 2005, s. 43-71.

Mladší bratr Petr Vok, který se po Vilémově smrti roku 1592 stal jeho dědicem,[21] však zastával zcela odlišná náboženská stanoviska. Sňatek s Kateřinou z Ludanic a blízký vztah ke švýcarskému reformačnímu teologovi Theodoru Bezovi[22] ho čím dál více odváděly na stranu protestantismu. V roce 1582 udělal rozhodný krok a během slavnostního obřadu vstoupil do Jednoty bratrské.[23] Tato situace rovněž ovlivnila jeho postoje k jezuitské koleji založené starším bratrem. Velkorysost, kterou prokazoval svému projektu kníže Vilém, za Petra Voka zcela pominula, podpora byla stažena a jezuité se museli potýkat s čím dál většími obtížemi. Přesto se k nim nejspíš nechoval tak krutě, jak mu připisují někteří čeští historiografové.[24] Na svém území je toleroval, ale současně vybízel své souvěrce k činům namířeným proti nim.[25]

Komentář: K osobám rožmberských vladařů souhrnně Rožmberkové: rod českých velmožů a jeho cesta dějinami. (edd. Jaroslav Pánek, Eliška Fučíková, Martin Gaži, Roman Lavička, Petr Pavelec, Robert Šimůnek). České Budějovice 2011; Jaroslav Pánek, Petr Vok z Rožmberka: život renesančního kavalíra. Praha 2010 a Týž, Vilém z Rožmberka: politik smíru. Praha 2011.

Ve veřejném životě se projevoval stejně velkoryse a se stejnou vášní pro nádheru jako jeho bratr, a protože studijní cesty do Anglie a Německa vzbudily jeho zájem o vědu,[26] věnoval se také knihám, které shromáždil do velkolepé knihovny, v níž byly bohatě zastoupeny drahocenné rukopisy, inkunábule a další vzácné tisky. Pomocníka a knihovníka měl v osobě učeného Václava Březana, jenž má velké zásluhy na vylíčení osudů rodu Rožmberků, a tím i starších českých dějin.[27] Březan byl původně písařem v soudní kanceláři v Krumlově, ale roku 1596 ho Petr Vok jmenoval knihovníkem, archivářem a dějepiscem. V těchto funkcích působil ve službách Rožmberků a jejich dědiců Švamberků dvaadvacet let, až do roku 1618, kdy se po něm slehla zem.[28] Ve své kronice věnované osobě Petra Voka Březan popisuje, jak po nákupu bechyňského panství od Švamberků začal Vok shromažďovat knihovnu a sám roku 1573 sestavil její inventář. Knihovna byla v té době jen skromným začátkem budoucí sbírky, čítala pouhých 243 titulů.[29]

Komentář: Knihovna Petra Voka na zámku do roku 1592 nebyla rozsáhlá a v Bechyni ještě neexistovala jako samostatný prostor. Již v této době se však realizoval, pokud jde o výzdobu knih supralibros, doloženy jsou z tohoto období také knihy označeny iniciálou Petra Voka na přední ořízce. Autorem zmíněného soupisu však nebyl Petr Vok, nýbrž pravděpodobně jeho sekretář Tomáš Kalivoda Netolický. Více k této fázi dějin rožmberské knihovny a obsahu Vokovy knihovny v Bechyni Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků. Praha 2005, s. 73-78.

Dějiny rožmberské knihovny po roce 1592

Poté co mu po bratrově smrti připadl i Krumlov, začala se sbírka rozšiřovat ve větším měřítku. Jak už víme, kníže Vilém také vlastnil cennou knihovnu, která se teď spojila s bratrovou. Nejvýznamnější poklady starší knihovny krumlovské, zejména co se týče rukopisů, pocházely z augustiniánských klášterů v Třeboni a Borovanech, který Vilém z Rožmberka zrušil. Zdá se ovšem, že velká část těchto rukopisů byla později vrácena. Když Josef II. rušil kláštery v rakouské monarchii, jejich literární poklady byly přesouvány do jiných institucí, přičemž klášterní knihovny z Čech se soustředily do univerzitní knihovny v Praze. Mezi nimi byly i augustiniánské kláštery v Třeboni a Borovanech a klášter klarisek v Krumlově.[30] S těmito klášterními sbírkami putoval také velký počet drahocenných rukopisů z Rožmberské knihovny. V katalogu latinských rukopisů pražské univerzitní knihovny se nachází více než 250 položek, které bývaly majetkem Rožmberků.[31] U mnohých z nich je uvedeno, že původně patřily dotyčnému klášteru, odtud byly přesunuty do zámecké knihovny v Třeboni nebo v Krumlově[32] a později se vrátily k původnímu majiteli. Není uvedeno, kdy kláštery získaly svůj majetek nazpět, pravděpodobně k tomu došlo až po zabavení knihovny císařem.

Komentář: Knihy z knihoven klášterů v Třeboni a v Borovanech se staly součástí rožmberské knihovny v době rozsáhlé transformace rodové knihovny do knihovny sálového typu na počátku 17. století za Petra Voka v Třeboni. K delimitaci několika set klášterních knih došlo za Habsburků ve třicátých létech 17. století, ale až do roku 1665 zůstaly uloženy v třeboňském zámku. Teprve poté byly fyzicky předány znovuobnoveným klášterům. Z tohoto celku se dochovalo 278 rukopisů a 114 prvotisků dnes uložených zejména v Národní knihovně ČR – podrobně Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků. Praha 2005, s. 44, 236-240.

Rod Rožmberků odpradávna projevoval velký zájem o archiv a v kanceláři zaměstnával speciálně vyškolené úředníky, kteří prošli archivářským vzděláním. Ti věnovali mnoho pečlivé práce sestavování kopiářů, formulářových sbírek a také vytváření repertářů. I poslední příslušník rodu, Petr Vok, věnoval archivu velkou péči, konkrétně pověřil svého nového archiváře Březana, aby ho beze zbytku prošel a uspořádal a všechny položky zaregistroval. Do dnešních dnů se z tohoto rožmberského archivu dochovala velká část, která obsahuje nedocenitelné svědectví o českých dějinách. Více než polovina se nachází v Krumlově a v Třeboni, které dnes patří rodu Schwarzenbergů. Na důkaz toho, jakou hodnotu Petr Vok připisoval svým archivářským pokladům, jmenujme skutečnost, že si při prodeji rodového sídla v Krumlově ponechal všechny dokumenty, které měly z historického hlediska nějaký význam, a poté je převezl do nové rezidence a svěřil do zvláštní péče svému hlavnímu dědici Janu Jiřímu ze Švamberka.[33]

Komentář: K dějinám rožmberského archivu Anna Kubíková, Rožmberský archiv v polovině 16. století, Archivní časopis 48/ 3 , 1998, s. 129-146 a Anna Kubíková, Březanovo uspořádání rožmberského archivu, Archivní časopis 51/2, 2001, s. 91-105.

Katalog rožmberské knihovny

Prodej dávného rodového sídla, který pro posledního pána pětilisté růže dozajista představoval velkou ránu, zapříčinily ekonomické obtíže způsobené především příliš rozmařilým životním stylem. Jako majetkový spekulant se v tomto případě projevil nikdo menší než sám císař Rudolf II. a právě jemu na podzim roku 1601 Petr Vok Krumlov postoupil. V Březanově životopisu posledního z Rožmberků je vylíčena dojemná epizoda, při níž Petr Vok na jaře 1602 tajně opouští zámek svých předků, aby byl ušetřen pohledu na své smutné poddané.[34] Knihovníka pověřil péčí o zabalení a odeslání knihovny do Wittingau[35], kde pobýval v následujících letech. Práce na zabalení knih, které zaplnily celých dvacet tři beden, zabrala více než dva týdny a byla vykonávána s co možná největší péčí. Větší část archiválií zůstala v Krumlově do následujícího roku, načež byla rovněž v bednách a sudech přepravena do Třeboně. Knihovna byla vybalena až v roce 1604. V letech 1605–1606 nechal Petr Vok vystavět zvláštní samostatnou budovu určenou pro knihy a umělecké sbírky a v říjnu a listopadu roku 1609 zde byly Březanovou péčí umístěny knižní poklady. Do té doby knihovník provedl inventuru a katalogizaci celé sbírky. Výsledek jeho náročné práce představuje katalog svázaný do čtyř folií, který pak knihovnu doprovázel do Prahy a po vyplenění roku 1648 se dostal až do Stockholmu. Do katalogu zaznamenal Březan ozdobným rukopisem a s nesmírnou pečlivostí jeden každý titul včetně roku a místa vydání. Katalog je rozdělen do pěti oddílů: teologie, právo, medicína, dějiny včetně kosmografie, geografie, starožitnictví, umění a dalších, a jako pátá je filozofie spolu s „varii generis codices, quos miscellaneos vocant“. V rámci každého oddílů jsou knihy řazeny podle abecedy, přičemž každý formát je zvlášť. Samotný červeně a černě psaný obšírný titul nám také poskytuje zhuštěnou představu o dějinách této knihovny.[36]

Komentář: Rožmberský katalog byl dokončen v roce 1608 a je z hlediska katalogizační praxe unikátní v celoevropském měřítku. Václav Březan se mimo jiné pokusil vynalézavým způsobem kombinovat autorské a věcné hledisko a podařilo se mu poměrně originálně vyřešit hned několik tradičních katalogizačních problémů své doby, jakým bylo například obtížné podchycení konvolutních svazků.  Detailně o transformaci, uspořádání rožmberské knihovny a jejím katalogu Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků. Praha 2005, s. 93-118.

Dějiny rožmberské knihovny po roce 1611

Petr Vok se však ze své knihovny v nových prostorách neradoval dlouho, neboť pouhé dva roky po jejím nastěhování a uspořádání 6. listopadu 1611 zemřel. Jeho pozůstatky byly slavnostně za doprovodu veškerých významných a vysoce postavených Čechů odvezeny do klášterního kostela v Hohenfurtu [Vyšší Brod], kde byla rakev spuštěna do rožmberské hrobky, která se poté navždy uzavřela.[37]

Jako hlavního dědice pozemků i movitého majetku ustanovil Petr Vok ve své závěti datované na svátek sv. Jiří roku 1610 Jana Jiřího ze Švamberka, přičemž část majetku měla také připadnout synovi jeho sestry, hraběti Janu Zrinskému.[38] Švamberk obdržel mj. Třeboň s přilehlými pozemky a usedlostmi a také rožmberský palác na Hradčanech v Praze, „in welchen doch aber der Herr Graff von Serin, seine Bequeme Wohnung wann er nacher Prag khomet, haben solle“. Pro protestantskou školu, kterou zřídil v Soběslavi, sepsal Petr Vok podrobné dispozice, stanovil výukové plány, počet studentů a jejich obživu a další. Této škole odkázal také svou velkou knihovnu z Třeboně. Knihovna měla být převezena do Soběslavi a tam umístěna v budově zajištěné proti požárům, již měl v plánu postavit vedle školy. Zároveň měl být vypracován inventář knihovny ve třech stejnopisech, z nichž jeden měli uchovávat jím jmenovaní kurátoři, druhý škola a třetí starosta a městská rada v Soběslavi. Případné dublety měly zůstat v Třeboni. Nově zakoupené knihy měly být zapsány do inventářů. Žádná z knih nebyla určena k darování ani k vyřazení, ale v souladu s rozhodnutím kurátorů se mohly knihy půjčovat, přičemž půjčující se musel zavázat, že knihu do určité doby vrátí a že ručí za případnou způsobenou škodu.[39]

Tyto plány s knihovnou se však nikdy neuskutečnily. Dědic Jan Jiří ze Švamberka podnikl určitá opatření, aby byla knihovna předána nově zřízené škole,[40] ale roku 1617 zemřel. Neklidná léta, která zakrátko nato Čechy stihla, se Třeboni i jejím novým pánům stala osudnými. Syn Jana Jiřího Petr ze Švamberka patřil k nejhorlivějším účastníkům českého boje za svobodu, ale po porážce na Bílé hoře byl stejně jako ostatní bojovníci stižen císařovou pomstou. Veškerý majetek Švamberků i Rožmberků byl zabaven a převeden do osobního vlastnictví císaře. V roce 1637 se Třeboň stala součástí věna arcivévodkyně Cecilie Renaty při sňatku s polským králem Vladislavem, nejstarším synem Zikmundovým, ale po její smrti roku 1644 byla navrácena císaři Ferdinandu III. Ten si nádherné knihovny velice cenil a celou ji roku 1647 přestěhoval do Prahy, kde jí na Hradě přidělil obzvlášť vznešené místo. Tam však dlouho nezůstala, jelikož, jak už víme, následujícího roku padla do rukou generála Königsmarcka.

Komentář: K dějinám rožmberské knihovny po smrti Petra Voka z Rožmberka a odvozu do Prahy Karel Dudáček, Vznik a vývoj rožmberské knihovny od jejího počátku až do poloviny 17. století, diplomová práce FUK. Praha 1984, také Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků. Praha 2005, s. 231-241.

Rožmberské knižní vazby, supralibros a exlibris

Převážná část rožmberské knihovny byla pořízena přímou koupí nových knih, které Petr Vok nechal svázat do půvabných vazeb a vyzdobit ražbami erbů různých tvarů a velikostí, některé byly jednodušší s rodovým znakem, jiné s umělecky vyvedenými aliančními znaky, které zahrnovaly erbovní znamení Petra Voka i jeho manželky Kateřiny z Ludanic.[41] Rovněž se v těchto knihách nacházejí různá rytířská supralibros, která pravděpodobně odrážejí účast Petra Voka ve válce proti Turkům. Kromě těchto supralibros se zde nacházejí čtyři exlibris, mědirytiny Nizozemce Jiljího Sadelera, kterého na počátku 17. století povolal do Prahy císař Rudolf. Všechna jsou datována 1609, tedy téhož roku, kdy se rožmberská knihovna přestěhovala do nové budovy v Třeboni. Tato čtyři exlibris jsou různě velká, určená do knih různých formátů: folio, kvart, oktáv a šestnácterka. Nejokázalejší je velké exlibris pro foliový formát, na němž je ve středu obraz rytíře, alegorické postavy žen a další motivy, nicméně nejvkusnější je bezpochyby exlibris určené pro kvartový formát, které má nádherně zpracovanou horní část. Na všech se jako ozdobný motiv vyskytují růže a růžové snítky. Supralibros se nacházejí pouze na nově zakoupených a svázaných knihách, exlibris jsou obecně ve všech knihách patřících Rožmberkům, i těch, které byly zakoupeny už svázané a dříve patřily jiným knihovnám.

Při bližším zkoumání rožmberské vazby nabude člověk silného a živoucího pocitu opravdové velkoleposti, s níž si Petr Vok realizoval i čistě bibliofilské zájmy. Štědrou rukou rozhazoval peníze, aby mohl knihovnu rozšiřovat, a stejně velkorysý byl, co se týče vnější výbavy jejích literárních pokladů. Umělecky zhotovená supralibros a exlibris mnoha různých druhů, další ozdobná razidla, povětšinou s motivem růže, tento rodový symbol je vyrytý na přezce i kování; to vše svědčí o zájmu tohoto renesančního knížete o umění a umělecké řemeslo ve všech podobách.

Komentář: V současné době jsou známa čtyři rožmberská dřevořezová exlibris a devatenáct supralibros – k jejich vývoji a dochovaným vazbám detailně Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků. Praha 2005, s. 87-92. Reprodukce všech dochovaných typů exlibris a supralibros jsou dostpná na CD-ROMu, který je součástí výše zmíněné monografie.

Starší vlastníci rožmberských knih

Ve srovnání s ostatními knihovnami, o nichž pojednává tato práce, se v knihách z rožmberské sbírky mnohem vzácněji vyskytují jména bývalých vlastníků. Určitý počet prací patřil Jakubu Pavlíkovi Mirotickému, faráři z Prachatic, které leží nedaleko krumlovského panství. Práce z této knihovny jsem našel jak v Lundu, tak ve Västeråsu. Melanchthonovy Commentarii in epistolam Pauli ad Romanos, vydání z roku 1533, nacházející se v Lundu, nesou nápis „Hoc libro donavit me W. Kreyzi Anno 85 feria 2 ante Antonij. S. Iacobus Pawlik Mirotizenus. Parochi Prachatizensis.“ Opera in chyrurgia Giovanniho da Viga, vytištěná v Lyonu v roce 1524, také patřila téže osobě podle nápisu „Ex bibliotheca sacerdotis Jacobi Pawlyk Mirotizeni 19 Julij 94 procuratus“. I tato práce se dnes nachází v Lundu. Mezi inkunábulemi v Uppsale je benátské vydání z roku 1496 Suetoniových Vitæ XII cæsarum, které téhož dne, čili 19. července 1594, daroval Pavlíkovi jistý Adam z Radkova.[42] Všechny tyto knihy mají také některá z rožmberských exlibris. Ve Västeråsu jsou uložena Commentaria in Matthæum od Joh. Fera vytištěná v Mohuči roku 1559, která získal Pavlík 24. listopadu 1594. Tato práce neobsahuje žádné rožmberské exlibris, ale titul na hřbetě napsaný rukou Václava Březana a stejnou rukou popsaná stránka na předsádce přesto dokazují, že i tato kniha patřila do rožmberské knihovny. Jiná kniha ve Västeråsu[43] nese kromě Pavlíkova jména také rožmberské exlibris.

Ve Strängnäsu, Stockholmu a Lundu se nachází řada knih, které patřily Martinu Schürerovi (nebo Scheuerovi), později povýšenému do šlechtického stavu pod jménem Schürer von Waldheim. Dotyčný byl tajemníkem Rožmberků na konci 16. století,[44] což může vysvětlit přítomnost jeho knih v rožmberské knihovně. Tyto tituly povětšinou mají nápis „Ex codicibus Martini Scheueri“ a jako příklad lze uvést německé vydání Justiniánových Institutiones od Andrease Pernedera, vytištěné v Ingolstadtu roku 1592, a knihu De emendata structura latini sermonis Thomase Linacra vytištěnou v Basileji roku 1530. První z těchto prací se nyní nachází v Lundu, druhá v Královské knihovně. Ve Strängnäsu se nacházejí dvě práce ze sbírky Martina Schürera, mezi nimi De sermone latino, et modis latine loquendi od Adriana Castellesiho, vytištěná v Basileji roku 1518.[45] Více než polovina knih, které patřily Schürerovi, má také rožmberské exlibris.

Komentář: Ve Strängnäs se v současné nachází pouze jediný exemplář z knihovny Martina Šurera, viz provenienční rejstříky v katalogu Ragnhild Lundgren, Strängnäs domkyrkobibliotek. Systematisk katalog över tryckta böcker, I-II. Artos Academic 2017. Knihovnu rožmberského sekretáře Martina Šurera  z Waldheimu, který působil i jako zprostředkovatel literárně-klientských kontaktů na dvoře Viléma z Rožmberka, získal Petr Vok po jeho smrti v roce 1594. Více Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků, Praha 2005, s. 80, 217.

Komentář k Listu Římanům vydaný Melanchthonem a vytištěný ve Wittenbergu roku 1558 byl téhož roku zakoupen jistým českým studentem jménem Kryštof Kulička, který v tomto městě studoval. Když knihu vázali, nechal si do ní vložit několik volných listů, aby ji podle tehdejších obyčejů mohl používat jako památník. Na tyto listy se podepsali dva wittenberští profesoři a asi desítka studentů teologie, pravděpodobně Kuličkových přátel. Konkrétně šlo o profesory Johanna Förstera a Lutherova a Melanchthonova přítele Georga Majora. Mezi přáteli vlastníka knihy převažovali, neboť mnozí z nich jsou v matrice wittenberské akademie označeni jako Bohemienses.[46]

Komentář: Kryštofa Kuličku původem z Českého Krumlova podporoval na zahraničních studiích Vilém z Rožmberka, ten byl i adresátem Kuličkovy rukopisné latinské básně z roku 1554, která se dochovala v rodovém archivu Rožmberků.  Kuličkův exemplář Melanchthonova komentáře k Epištole sv. Pavla k Římanům získal však Petr Vok po Kuličkově smrti v roce 1575. Viz Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků, Praha 2005, s. 201.

Řada titulů z rožmberské knihovny jsou přirozeně dedikační výtisky věnované dílem Petru Vokovi, dílem jeho staršímu bratru Vilémovi. Jako příklad jmenujme Methodus herbariæ  Adama Zalužanského, vydaný v Praze roku 1592, který má tištěné věnování knížeti Vilémovi, jehož erb vyvedený dřevořezem knihu zdobí. Uppsalský exemplář tohoto díla, který byl obzvlášť elegantně svázán s bohatou zlatou ražbou a s cizelovanou zlatou ořízkou, je zjevně dedikačním výtiskem, což také dosvědčuje později vlepené rožmberské kvartové exlibris. Catechesis biblicæ libri VII Tomáše Mitise, vytištěné v Praze roku 1587, dnes ve Strängnäsu, jsou autorem připsány „Mecænati suo Vilhelmo Vrsino de Rosenberg“.[47]

Komentář: K dalším dedikovaným exemplářům z rožmberské knihovny více Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků. Praha 2005, passim.

Určité množství knih ve švédských knihovnách pochází z jezuitské koleje, kterou Vilém z Rožmberka založil v Krumlově. Jelikož Petr Vok nebyl koleji nijak příznivě nakloněn, bylo by možné se domnívat, že nějakou část její knihovny zabavil, a že se takto knihy patřící koleji mohly dostat do Švédska spolu s rožmberskou knihovnou. Knihy však postrádají rožmberské exlibris, a kromě toho byl Krumlov v září roku 1648 dobyt švédským vojenským sborem pod velením generála Wittenberga,[48] takže je pravděpodobné, že knihy byly zabaveny při této příležitosti a že s rožmberskou knihovnou nepřišly do styku.[49] Do univerzitní knihovny v Lundu se dostala kniha darovaná Falkenbergy, která kdysi patřila jezuitské koleji v Krumlově, je to Martyrologium Adama Walassera, vytištěné v Dillingenu roku 1583. Stejné koleji patřila i Exercitia spiritualia Ignáce z Loyoly, vytištěná v Dillingenu roku 1583, dnes v Lundu.

Z osobní sbírky Václava Březana, která pravděpodobně nebyla nijak významná, jelikož měl volný přístup k jedné z nejskvělejších dobových knihoven, obzvlášť bohatě zásobené literaturou z jím oblíbeného oboru, totiž historie českých zemí, jsem v univerzitní knihovně v Lundu nalezl jen jedinou knihu, která později patřila do rožmberské sbírky. Je to Symphonia catholica Amanda Polana z Polansdorfu, vytištěná roku 1607 v Basileji. Kniha je vázaná naprosto stejně jako ostatní knihy z rožmberské sbírky, má stejná ozdobná ražení, ale na deskách nese iniciály V. B. A. B.[50] a letopočet 1608.

Komentář: Jedná se o omyl způsobený lehce zaměnitelnou podobou vazby a shodnými iniciálami; dochovaný exemplář nepatřil Václavu Březanovi, nýbrž českobratrskému šlechtici Václavu Budovcovi z Budova. Ten jej věnoval Petru Vokovi z Rožmberka v únoru roku 1608 během své návštěvy v Třeboni. O společenském a kulturním pozadí tohoto daru a o vzájemných bibliofilských kontaktech obou šlechticů více Lenka Veselá, Budovcův exemplář knihy Symphonia catholica v Univerzitní knihovně v Lundu. In: Baďurová et all. (edd). Humanismus v rozmanitosti pohledů. Farrago festiva Iosepho Hejnic nonagenario oblata. Praha 2014, s. 393-399.

Rok po smrti Petra Voka došlo k rozsáhlé akvizici, nový majitel rožmberského panství koupil pro třeboňskou knihovnu knižní sbírku, která patřila doktoru Hermannu Bulderovi [Heřman Bulder]. Akvizice nejspíš proběhla na Březanovu radu, neboť Jan Jiří ze Švamberka byl sám naprosto nevzdělaný a pravděpodobně se kvůli knihovně nijak neznepokojoval, měla být přece podle závěti Petra Voka převezena do Soběslavi. Nakolik se podařilo zjistit, získání Bulderových knih je jediná akvizice knihovny v Třeboni za Švamberků. Docela velký počet titulů v knihovně má sice supralibros Jana Jiřího ze Švamberka, ale větší část z nich je na knihách, které dříve patřily Hermannu Bulderovi. V Lundu se nachází osm titulů s těmito švamberskými supralibros, sedm z nich nese nápis „Ex libris Hermanni Bulderi olim“ apod. Exlibris byla také zhotovena téhož roku, kdy byla Bulderova knihovna odkoupena, a možná byla pořízena právě pro tuto příležitost.

Hermann Bulderus z Osnabrücku byl jedním z mnoha opravdových nebo domnělých učenců, kteří se soustředili v Čechách v době vlády Rudolfa II. a mezi nimiž byli zastoupeni zvlášť astrologové a alchymisté. I na dvoře Viléma z Rožmberka se, jak už bylo uvedeno, nacházel jistý počet jak opravdových badatelů, tak ryzích podvodníků, kteří si užívali krásného života na účet štědrého knížete. K prvním z nich patřil Bulderus, který byl ve službě rožmberského rodu zaměstnán jako lékař a matematik, kníže Vilém podporoval i jeho astronomická studia. Bulderus mu roku 1587 věnoval srovnání juliánského a gregoriánského kalendáře, jež vypracoval k laickému použití u příležitosti zavedení nového počítání času, ke kterému v Čechách došlo pár let předtím. Kalendář obsahuje tabulky na tři sta let od roku 1582 podle nového počítání a od roku 1550 do roku 1700 podle starého.[51] V katalogu rožmberské knihovny se v pátém oddíle[52] uvádí jako rukopis ve dvanácterkovém formátu „Ewigwarender Calender Hermanni Bulderi“. Pravděpodobně jde o ten, který Bulderus věnoval Vilémovi z Rožmberka. Zapsán byl v souvislosti s všeobecnou katalogizací, kterou Březan provedl v letech 1602–08, takže v té době už musel být součástí sbírky. Všechny ostatní knihy, které předtím patřily Bulderovi, byly zapsány později, u příležitosti akvizice roku 1612, a nejspíš také Březanovým rukopisem, byť poněkud odlišným.[53] Březan současně zaznamenal do zakoupených knih jejich původ. Tyto záznamy o původu se od sebe mírně liší, v některých je Bulderus označen jako „mathematicus“, v jiných jako „medicus“. A v jiných se zase píše, že „mortuus 1612“, a tak pomocí těchto drobných poznámek získáváme údaje o jeho životě. O zakoupení jeho knihovny svědčí záznam v knize Antonia Gazia Corona florida medicinæ, vytištěné v Benátkách roku 1491, kde se píše „Olim Hermanni Bulderi Mathematici Rosenbergiaci liber. Emptus 5 Junii. Anno Domini 1612“.[54]

Mnohé z Bulderových knih nenesou žádné další důkazy, že patřily do rožmbersko-švamberské knihovny, s výjimkou tohoto záznamu provedeného Březanem, který může v mnoha případech sloužit jako jakési rožmberské exlibris. Zejména v Královské knihovně v oddělení lékařství se nachází celá řada prací s tímto nápisem, který odhaluje jejich původ. Knihu s titulem Flores Auicenne, Lugduni per Claudium Dauost, alias de Troys 1508, taktéž v Královské knihovně, přisoudil Dudík některé z olomouckých knihoven, ale z nápisu „Ex libris olim Hermanni Bulderi 1612“ jasně vyplývá, že i tato kniha patřila knihovně v Třeboni.[55]

Komentář: Knihovna Heřmana Buldera obsahovala 449 převážně přírodovědně zaměřených děl, jejichž obsah je detailně znám díky soupisu, který vytvořil Václav Březan, a který se dochoval v rodovém archivu Rožmberků. K prodeji Švamberkům došlo v červnu 1612, více Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků, Praha 2005, s. 231-235. Dosud popsané exempláře z knihovny Heřmana Buldera.

Při rekonstrukci rožmberské knihovny jsme povětšinou odkázáni na vodítka, jako jsou typ vazby s vyraženými růžemi nebo supralibros, tituly na hřbetech zapsané Březanovým ozdobným písmem a exlibris, která se nacházejí ve většině knih, jež do sbírky patřily. K tomu ještě máme k dispozici záznamy o původu v knihách, které dříve patřily starším soukromým knihovnám. Další pomůcku k identifikaci, která však sama o sobě není rozhodující, představují vodoznaky, které se v různých podobách nacházejí na papíře použitém při vazbě na předsádku. Tu a tam se na něm objevuje poměrně pravidelný rožmberský erb, třídílný štít s růží v horním poli a šikmé pruhy ve spodním, jindy je více stylizovaný nebo ve stejném stylu jako obvyklé typy vodoznaků, ovšem vždy o původu svědčí růže. Lze si představit, že Petr Vok své bibliofilské zájmy dovedl až tak daleko, že si kromě mnoha exlibris a razítek, které si opatřil, nechal vyrobit také speciální papír na předsádky používaný při vázání knih určených pro jeho sbírku. Pravděpodobnější ovšem je, že tyto vodoznaky pouze svědčí o tom, že papír byl vyroben na jeho panství, nejspíš v Krumlově, kde byla papírna v provozu od roku 1572.[56] Řada z těchto vodoznaků obsahuje i český znak, dvojitého orla s korunou a také štít s růží. V několika případech je tato růže nahrazena písmenem K, což také naznačuje, že papír byl vyroben v Krumlově.

Knihovna Pražského hradu

Kromě rožmbersko-švamberské sbírky se na Hradčanech nacházela starší královská knihovna. Prameny o tom nic bližšího neprozrazují, nevíme tedy, jak byla velká nebo co obsahovala. Všude ve švédských sbírkách se však setkáváme s elegantně vázanými svazky s erby či jmény různých arcivévodů či císařů, s tištěnými či ručně psanými věnováními výše uvedeným apod., přičemž tyto knihy mají také hřbetní signaturu Kristininy knihovny, takže byly bezpochyby zabaveny v Praze roku 1648. Většina z nich patřila císařům Rudolfovi II. a Ferdinandovi III. v době, kdy byl arcivévodou. V Lundu se nachází řada svazků s věnováním s erbem císaře Rudolfa, např. Bemische Chronica od Martina Boregka, vytištěná ve Wittenbergu roku 1587, Pymander od Hermese Trismegista, vytištěný v Krakově roku 1584, a Thesaurus rerum pro generis humani salutis ablatus Magnuse Pegela, vytištěný roku 1604. Od Rudolfova následníka císaře Matyáše pochází exemplář Arbor Aniciana od Johannese Seyfrida, vytištěný ve Vídni roku 1613, dnes v Uppsale. Tento svazek nese signaturu L Kristininy knihovny pro oddělení pomocných věd historických, později patřil Magnusi Gabrielu de la Gardiemu. V Uppsale, v Královské knihovně i v Lundu jsem zaznamenal řadu svazků, které patřily arcivévodovi Ferdinandu Ernstovi, který se později stal císařem Ferdinandem III. V Uppsale se nachází dílo Die Greuel der Verwüstung des menschlichen Geschlechts Hippolyta Guarinoniho, vytištěné v Ingolstadtu roku 1610, s vyraženým nápisem na deskách, které jsou spolu s vazbou důkazem, že kniha patřila Ferdinandovi.[57] Kniha nese signaturu P Kristininy knihovny označující oddělení lékařství a přírodních nauk, později ji také vlastnil de la Gardie. Praxis horologiorum expeditissima od Giovanniho Battisty Trotty, vytištěná v Neapoli roku 1631, patřila témuž vlastníkovi, což dokazuje elegantní vazba, zlatá ořízka, stuhy a razítka se znaky různých rakouských zemí. V Královské knihovně se nacházejí Consularia Hieronyma von Elvera, vytištěná ve Frankfurtu roku 1620, která obsahují dlouhé věnování arcivévodovi Ferdinandu Ernstovi, dále spis De institutione grammatica od Emanuela Alvareze, vytištěný ve Štýrském Hradci roku 1616, který má na deskách vyraženou zkratku F. E. A. A. a charakteristickým dětským písmem vyvedené jméno „Ferdinandus Ernestus A. A.“, Bonaventurovo Opusculum, vytištěné v Mnichově roku 1611, nese nápis „Ex libris Serenissimi Ferd. Ernesti A. A.“. Z knihovny císařova otce, tedy Ferdinanda II., pochází spis Ad principes propolumque christianum de bello adversos Turcos gerendo od Williama Bruce, který byl vytištěn v Krakově roku 1595 a dnes je rovněž v Královské knihovně. Kniha obsahuje tištěné věnování arcivévodu Ferdinandovi a má obzvlášť krásnou vazbu s vodoznakem a letopočtem 1595 na deskách. Arcivévodovi Ferdinandu Ernstovi patřilo také vydání Suetoniových De XII cæsaribus libri XIII z roku 1607, které se nachází v univerzitní knihovně v Lundu.

Komentář: K císařské knihovně v Praze a rukopisům souhrnně Christian Callmer,  Königin Christina, ihre Bibliothekare und ihre Handschriften: Beiträge zur europäischen Bibliotheksgeschichte, Stockholm 1977, s. 116-124 a Alena Richterová, Alchymické rukopisy ze sbírek Rudolfa II. v zahraničních knihovnách. In: Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011, s. 249-291 (zde také literatura k  jednotlivým dochovaným rukopisům), nověji také Ivo Purš, Zbytečné cennosti a cenné zbytečnosti? K povaze a osudu alchymických rukopisů Rudolfa II. v majetku královny Kristýny a Isaaca Vossia, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 20, 2008, s. 33-62. Dochovaným tiskům zatím nebyla věnována komplexnější pozornost. Dosud zpracované exempláře z císařské knihovny Pražského hradu

Mezi rukopisy v katalogu knihovny Alexandera Erskeina se nachází soupis pražské knihovny pod názvem „Pragensis arcis librorum catalogus 1636“, není tedy vyloučeno, že se dotyčný podílel i na vyplenění hradní sbírky. Současně nelze věřit, že by se spokojil pouze s katalogem; je pravděpodobné, že některé knihy putovaly s ním. V roce 1675 dorazily „Kaiserliche Völker nach den Bremischen“ a vídeňský dvůr využil příležitosti k restituci knihovny, kterou Erskein získal v Praze[58] a kterou si později odvezl do nově postaveného zámku Schwinge poblíž Brém. Mohly se součástí této restituce stát i knihy z královské knihovny?

Komentář: Katalog zůstává stále nezvěstný, viz Christian Callmer,  Königin Christina, ihre Bibliothekare und ihre Handschriften: Beiträge zur europäischen Bibliotheksgeschichte, Stockholm 1977, s. 120. K úloze Alexandera Erskeine při zabavování sbírek v Praze Emil Schieche, Umfang und Schicksal der von den Schweden 1645 in Nikolsburg und 1648 in Prag erbeuteten Archivalien, Bohemia 8, 1967, s. 111-133.

Katalog knihovny královny Kristiny, který byl pořízen poté, co pražská kořist dorazila do Švédska, obsahuje velký počet rukopisů zabavených na Pražském hradě.[59] Při pročítání první části katalogu, který začíná rukopisy, nacházíme tituly jako „Iusti Nigri Gratulation zur Böhmischen Cron Ferdinandi III“, „Heinrici Samuelis von Crackaw, schreib calender, auff dass Jahr 1630 quo usus pro Diario Ferdinandus III“, „Ferdinandi III Philosophia, manu eius propria scripta“, „Ferdinandi Ernesti Libellus compositionum, Latine et Bohemice“, „Ferdinandi Ernesti Libellus Synonymorum collectorum, item Carminum Fractorum“[60], a také mnoho dalších, celkem jistě z téhož zdroje. Řada takových rukopisů se dodnes nachází v Královské knihovně, např. „Alberti primi Rudolphi filii historia rhytmis Germanicis“. Tento rukopis ve foliovém formátu původně patřil císařské knihovně ve Vídni, jak dokazuje číselná signatura na zadních deskách, kterou v 16. století přidělil císařský knihovník Hugo Blotius. Z nějakého důvodu byl rukopis převezen do Prahy, kde s ostatní kořistí padl do rukou Švédům.[61] O tom, které další rukopisy z Prahy, Olomouce či Mikulova se dochovaly, pojednává Dudík ve svých Forschungen in Schweden für Mährens Geschichte, v nichž také rukopisy podrobně popisuje a uvádí i jejich původ.[62]

Komentář: K císařské knihovně v Praze a rukopisům souhrnně Christian Callmer,  Königin Christina, ihre Bibliothekare und ihre Handschriften: Beiträge zur europäischen Bibliotheksgeschichte, Stockholm 1977, s. 116-124 a Alena Richterová, Alchymické rukopisy ze sbírek Rudolfa II. v zahraničních knihovnách. In: Alchymie a Rudolf II.: hledání tajemství přírody ve střední Evropě v 16. a 17. století. Praha 2011, s. 249-291 (zde také literatura k jednotlivým dochovaným rukopisům), nověji také Ivo Purš, Zbytečné cennosti a cenné zbytečnosti? K povaze a osudu alchymických rukopisů Rudolfa II. v majetku královny Kristýny a Isaaca Vossia, Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 20, 2008, s. 33-62. Dochovaným tiskům zatím nebyla věnována komplexnější pozornost. Dosud zpracované exempláře z císařské knihovny Pražského hradu

Další pražské knihovny

Kromě královské sbírky byly vypleněny i další knihovny v palácích a klášterech na pražské Malé Straně, a to dozajista ve větší míře, než uvádějí prameny nebo o čem svědčí dochované pozůstatky sbírek. Tlupy kořistníků, které po tři dny křižovaly čtvrtí, v níž se nacházely nejdůležitější šlechtické paláce a mnohé bohaté duchovní instituce, přitahovaly nejspíš většinou jiné, zdánlivě cennější věci než staré kodexy, knihy a štosy archiválií, ale mezi kořistníky se našli i tací, na které literární poklady zapůsobily. Prameny zmiňují především různé milovníky knih, mezi nimi i výše uvedeného Alexandera Erskeina a několik polních kněží, ale ani polní velitelé neopomíjeli příležitost zařadit rukopisy i tištěné knihy do své bohaté kořisti, která kromě hotovosti sestávala hlavně z různých uměleckých děl: obrazů, soch, drahocenných tapiserií a jiných látek, šperků a zbraní.

Komentář: K pražské kořisti patrně patří i torza dalších soukromých knihovny, například známého lékaře Jana Jessenia.

Knihovna Strahovského kláštera

Mezi nejhůře postižené pražské instituce patřil bohatý Strahovský klášter ležící na kopci bezprostředně naproti Hradčanům, kde řádil především finský regiment pod vedením Knorringovým. V klášterní knihovně se dodnes dochoval rukopis, v němž očitý svědek událostí roku 1648, tehdy osmnáctiletý mnich Evermod Jiří Košetický, podává zprávu o řádění švédských jednotek v jeho klášteře. Vypráví, jak si někteří švédští polní kněží vybírali v klášterní knihovně svazky, které se jim líbily. Nato se začali hádat s jedním z klášterních duchovních, přičemž jeden Švéd pronesl cosi pohrdavého stran katolické bohoslužby. Avšak za to ho na místě stihl spravedlivý trest, neboť v okamžení padl „s Božím souhlasem na zem a stihla ho náhlá smrt“.[63] Jádro pravdy, které se v tomto líčení skrývá, ukazuje, že i tato knihovna byla vypleněna a že případné pozůstatky by se patrně měly hledat ve Finsku. Ale pokud se tam knihy dostaly, je dost možné, že později skončily v knihovně akademie v Turku, a tudíž je pravděpodobně zničil požár roku 1827.

Komentář: Podle pramenů strahovské provenience bylo z kláštera odvezeno o 19 beden knih v hodnotě 20 tisíc zlatých. Ve Švédsku se zatím nepodařilo najít dochované exempláře, některé se však nacházejí v severním Německu. K odvozu knih ze Strahovského kláštera recentně Bořek Neškudla, Strahovská knihovna v době švédského vpádu v roce 1648. In: Od konfesijní konfrontace ke konfesijnímu míru: sborník z konference k 360. výročí uzavření vestfálského míru. Ústí na Orlicí 2008 s. 249-264; Pravoslav Kneidl, Švédové a Finové na Strahově v roce 1648, Strahovská knihovna: Sborník Památníku národního písemnictví 20-21, 1985-1986 [vyd. 1990], s. 167-181.

Augustiniánská knihovna u sv. Tomáše

Tomášský klášter v Praze vlastnil sbírku čítající deset tisíc svazků, které se chtěl zmocnit Königsmarck. Proto poslal svého polního kazatele Johana Kleeho, který se horlivě a nikoli nezištně zúčastnil jejího plenění. Ale – jak praví klášterní kronika – „kde nebyly nic platné vroucné modlitby mnichů, tam zapůsobilo šest stříbrných lžic a zlatý pohár, jimiž Kleeho obdaroval opat. Jeho zájem o knihy náhle ochabl, když tyto poklady spatřil, takže knih až na několik výjimek nechal být.“[64]

Komentář: Údaj o velikosti svatotomášské knihovny se nepodařilo moderními výzkumy potvrdit a stejně tak dochovaný archivní materiál české provenience jednoznačně nedokazuje, zda byly knihy odvezeny či nikoli – dosud se však neobjevil žádný dochovaný exemplář, který by z této kořisti pocházel. Detailně Veronika Sladká, Augustiniánská knihovna u sv. Tomáše v Praze. II. část: Období reformace a protireformace (do konce 17. století), Knihy a dějiny 24/1-2, zejména s. 45-47.

Knihovna jezuitské koleje

Pražští jezuité měli svou kolej v původně dominikánském klášteře sv. Klementa, který stál na Malé Straně [spr. na Starém Městě] blízko předmostí na hranici se Starým Městem. Zde působili už takřka sto let, od roku 1556, kdy je do Prahy povolal Ferdinand I. Činnost přerušili podobně jako jiné české a moravské jezuitské koleje na krátký čas v době nepokojů roku 1618, kdy museli Prahu opustit. Stejně jako ostatní koleje i tato vlastnila širokou a cennou knihovnu, v níž nescházely ani kacířské spisy. Z nich je bohatě zastoupena především literatura českých bratří, jelikož právě jejich nauka měla být odsud potírána. Autor jednoho z tehdejších líčení týkajících se likvidace kacířské literatury po potlačení českého povstání vypráví, jak v klementinské koleji viděl řadu knih z její bohaté sbírky, které byly vázané v černé kůži a uskladněné za mřížemi. Když se jezuitů zeptal, co to je za knihy, dostalo se mu odpovědi, že to jsou výhradně „Ketzerbücher, lutherische, calvinistische, und zwar wären sie darum schwarz eingebunden, weil sie verdammt, verboten und teuflich waren“.[65] Podobné kacířské knihy připadly pražským jezuitům také s bohatou knihovnou, kterou ze svého válečného tažení na sever přivezl Valdštejn z Holštýnska. V roce 1626 vtrhl do starého rodinného sídla Rantzauů Breitenburgu. Zde v druhé polovině 16. století nashromáždil učený humanista Henrik Rantzau knihovnu, která co do rozsahu a hodnoty patřila mezi nejvýznamnější v celé severní Evropě.[66] Tuto sbírku s sebou Valdštejn odvezl a po návratu věnoval jezuitům v Praze. Podle jiných pramenů se velké části knihovny zmocnili Valdštejnovi vojáci, načež knihy rozprodali obyvatelům německých měst Itzehoe a Hamburk.[67] Tato informace se může zakládat na smísení s faktem, že knihy z Rantzauovy knihovny byly později prodávány a při tomto koloběhu doputovaly až do míst, kam původně patřily, a s pražskou kořistí skončily v mnoha veřejných i soukromých sbírkách v Dolním Sasku. Dietrich von Stade, který byl v Brémách archivářem ve švédských službách, vlastnil mnoho takových knih z Rantzauovy sbírky, které pocházely z pražské jezuitské koleje a v nichž jezuité podle svého zvyku provedli cenzorské zásahy.[68] V jiné souvislosti jsem rovněž vyslovil názor, že tyto Rantzauovy knihy z pražské jezuitské koleje se rozšířily po knihovnách v okolí Hamburku a Brém poté, co byla v roce 1683 rozprodána knihovna Alexandera Erskeina.[69]

Komentář: Knihy z Rantazauovy knihovny se do profesního domu jezuitů u sv. Mikuláše na Menším Městě dostaly prostřednictvím císařského zpovědníka, jezuity Viléma Lamormaina, který je získal od Albrechta z Valdštejna.  Více Libuše Simandlová, Knihovna Heinricha Rantzaua. In: Rukověť tištěných knihovních fondů Národní knihovny České republiky: od prvotisků do konce 19. století. Praha 2006, s. 193-195.

Níže ještě přiblížím fakt, že Erskein v Praze získal poměrně bohatou kořist, zejména co se týče archiválií, na něž především byl odborník. Prameny poukazují i na to, že se při téže příležitosti obohatil rovněž o tištěné knihy.[70] Jelikož už bylo výše uvedeno, že s oblibou vyhledával především jezuitské koleje za účelem zachování knižních pokladů, není nic přirozenějšího než se domnívat, že se v Praze držel téhož principu. O tom však nelze předložit žádné přímé důkazy a vzhledem k tomu, že jeho knihovna byla později rozprášena, bude velice těžké takové dokazování provést. Zároveň je však jisté, že při rabování klementinské koleje nebyl jediný. Mezi těmi, kteří řádili v tomášském klášteře, je uveden i Königsmarckův polní kazatel Johan Klee. Dotyčný se v Praze účastnil i jiných akcí, mj. v jezuitské koleji. V Braheho a Wrangelově knihovně na zámku Skokloster se nachází svazek, který nejprve patřil do sbírky Henrika Rantzaua a později pražským jezuitům, odkud ho odnesl Klee. Dotyčná kniha je exemplář Annotationes in Legem II de captiuis et postliminio reversis od Lazara de Baïf, vytištěný v Paříži roku 1549. Má supralibros s erbem Henrika Rantzaua a jeho choti a také nápis „Hic liber Henrici est equitis cognomine Rantzou. Emit Chilonij reuersus ex Dania à Friderico II cui adfuit Vdalricus dux Megapolitanus Anno 1572“. Pod tím bylo později dopsáno „Denna skrift war med paper öfwerklistrad“, tedy „Tento nápis byl přelepen papírem“. Dále nese kniha nápisy „Domus Professæ Soc. Jesu ad S. Nicol. Pragæ Catal. inscript.“ a „Anno 1648 Pragæ veni in possessionem M. Johannis Klee præpositi Bremervördensis“. Jelikož Bremervörde patřilo k darům Carla Gustava Wrangela[71], lze přítomnost knihy ve skoklosterské knihovně snadno vysvětlit. Je poměrně jisté, že tato kniha není jediným výsledkem Kleeho sběratelských aktivit v jezuitské koleji v Praze, i touto cestou se knihy původně patřící do Rantzauovy knihovny v Breitenburgu mohly vrátit na sever a znovu být porůznu rozesety.

Obecně se zdá, že velká část kořisti z Prahy se soustředila do okolí Brém a Stade. Je pravděpodobné, že i Königsmarck, který se po uzavření míru roku 1648 na dlouho stal hlavním místodržícím švédských vévodství Brémy a Verden, s sebou tuto kořist přivezl a řada lidí z jeho okruhu, jak důstojníků, tak prostých vojáků, rovněž. Po roce 1728 kolují po Brémách nabídky ke koupi rukopisů „per militem Suecum ex Bibliotheca quadam Pragensi erepti“. Známý autor katalogu Catalogus historico-criticus librorum rariorum Johann Vogt, tehdejší hlavní farář v Brémách, poslal svému protějšku, pastoru Wolfovi v Hamburku, dopis se seznamem těchto rukopisů, které mu byly nabídnuty ke koupi. Mezi nimi se nacházel i rukopis na papíře z roku 1412 s přednáškami Jana Husa pod titulem Expositio super libros IV sententiarum Magistri Petri Lombardi, které Hus proslovil na pražské univerzitě, jejímž rektorem tehdy byl. Pozdější osud těchto rukopisů je neznámý.[72]

Komentář: Ke ztrátám v průběhu cesty pražské kořisti do Stockholmu souhrnně Lenka Veselá, Knihy na dvoře Rožmberků, Praha 2005, s. 246-247 a Emil Schieche, Die Rosenbergische Bibliothek, Stifter-Jahrbuch 5, 1957, s. 102-140.

Archiv Pražského hradu

V katalogu knihovny královny Kristiny[73] je zaznamenán rukopis s titulem „Römisch Kayserl. May: Hoffstatt, von den Jahren 1554-62, singulis voluminibus“, který mohl patřit do rovněž zpustošeného archivu České koruny uchovávaného ve Svatováclavské kapli. Do Stockholmu dorazila zpráva, že se v Praze údajně nachází důležitý a hodnotný archiv, a Königsmarck obdržel rozkaz, že s ním má být dobře zacházeno a cokoli, co by mohlo mít nějaký význam, se má poslat do Švédska.[74] Tak se také stalo, přičemž byla odvezena spousta knih a dokumentů, které však byly později kolem roku 1690 zčásti odkoupeny zpět rakouským vyslancem ve Stockholmu hrabětem Antonínem Janem Nosticem za tisíc dukátů.[75] Tento archiv odeslaný do Stockholmu zjevně doprovázel knihovnu a nebyl bez prodlení předán do švédského národního archivu, kam ve skutečnosti patřil. Až 3. srpna 1653 byly odevzdány dokumenty získané v Praze, uložené v jednom velkém sudu a dvou malých. Podle soupisu dodávky sbírka obsahovala mj. sedmnáct velkých foliantů s registraturami příchozích dopisů, dále registraturu odchozích dopisů včetně jejich konceptů a „velkou hromadu“ originálů.[76] Později byla nejspíš většina těchto dokumentů restituována nebo zničena požárem na zámku roku 1697. Malá část se přesto dosud nachází ve švédském národním archivu, jako např. svazek pojmenovaný Archiv císaře Ferdinanda III. 1646–1648, který povětšinou obsahuje dopisy šlechticů adresované císaři[77] a jednu obálku se starými rodinnými doklady, dopisy atp. patřícími původně otci císaře Ferdinanda II., arcivévodovi Karlovi.[78]

Většina archiválií zabavených v Praze nejspíš nikdy do Stockholmu nedorazila. Zdá se, že větší část vzal Alexander Erskein, který se ve městě zdržoval na podzim 1648.[79] Zkoumáním poslední části katalogu jeho knihovny a archivu, který je věnován rukopisům, docházíme k velmi zajímavým výsledkům. Jsou zde uvedeny spousty českých a rakouských dokumentů, většina zcela jistě z korunního archivu a z pražského královského hradu, některé i z Moravy, pravděpodobně z Olomouce. I ze zestručnělých titulů, pod nimiž jsou tyto „Brieffschaften“ uváděny, lze vyrozumět, že se jedná o zjevně cenný historický materiál v podobě dokumentů, který byl takto ztracen. V oddílu „Gebundene in B“ nacházíme „Allerhand Bohemische osterreichische vnd andere Relationes, Verleuffe, Decreta, Acten und begebungen so zu zeiten beeder Keijser Rudolphi vnd Mathiæ vorgangen vnd sich zugetragen haben“ a „Bohemische privilegien inventarium 1505“. Pod „Ungebundene in K“ se nacházejí „Kaijserliche und Österreich. Sachen de 1505 bis 1654“[80], „Kaijserl. Vnterhandlunge mit den Venetianern hoffraths decreta item Käijs. Schuld Verschreibunge“, „Kaijs. Hoffstadt Sachen de 1600 seqq.“, „Kaijs. Hoffgerichts Sachen de 1643 item Kaijser. Cammergerichts Sachen potissimum de 1555, 56, 57“, v oddílu „Gebundene in K“ mezi jinými „Kaijs. mandata an unterschiedliche Reichss Stände vnd allerhand relationes“, „Allerleij Sachen so da ausgangen vnter Kaijser Carl den V.“, „Kaijserl., Reichs vnd osterreichisch hoffrathsbuch 1569“, „Kaijs. heimische probation schrift“. V oddílu „Ungebundene in O“ nacházíme „Regulæ monasticæ apud Olomucenses item actio contra Opitium el alios prædicantes Viennæ vnd allerhand Osterreichische Sachen“. Všechny tyto všeobecné rakouské a české dokumenty lze odhalit při celkem letmém prozkoumání katalogu. Nadto je řada podobných dokumentů uvedena pod jinými oddíly, dopisy a rodinné doklady pod jednotlivými jmény apod. Z toho vyplývá, že Erskein se zmocnil skutečně významné kořisti, ve státním archivu v Hannoveru, kde jeho archiv skončil, bylo zaznamenáno celých 208 položek. Mezi nimi je také korespondence polního maršálka Petera Melandera Holzapfela. Její většina byla později navrácena příslušnému rakouskému archivu.[81]

Komentář: Emil Schieche, Umfang und Schicksal der von Schweden 1645 in Nikolsburg und 1648 in Prag erbeuteten Archivalien, Bohemia: Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder 8/1, 1967, s. 111-133, viz také Miroslav Hroch, Švédské archivy a jejich význam pro studium českých dějin, Sborník archivních prací 9/2, 1959, s. 254-269.

Joannes a Lober

V řadě švédských sbírek, především v Královské knihovně, v Lundu a v Uppsale, lze nezřídka narazit na knihy, a to prakticky výhradně právnické, s nápisem „Ioannis à Lober“. V linköpinském vydání Senecových spisů z roku 1604 se nazývá císařským rádcem. Je jisté, že tyto knihy náležejí k válečné kořisti, všechny nesou na hřbetu signaturu Kristininy knihovny, ale nebylo možné stanovit, zda byly zabaveny v Praze nebo jinde. Řada z těchto knih předtím patřila jakémusi Johannu Tremauerovi, který je zakoupil v Padově v letech 1569–72, a poté Johannu Lindorfferovi. Obě jména byla přeškrtnuta posledním vlastníkem, který rozmáchlým a výrazným rukopisem vepsal své jméno na titulní list obvykle vpravo nahoru.

Komentář: Johannes Lindorffer byl opatem v Kremsmünsteru, identifikace Johanna Lobera zůstává nejasná – v soupisu dvořanů Rudolfa II. není uveden. Viz Jaroslava Hausenblasová, Der Hof Kaiser Rudolfs II. Eine Edition der Hofstaatsverzeichnisse 1576-1612. Praha 2002.

Katalogizace knihovny ve Stockholmu

Poté, co knihovny přepravované z Prahy dorazily do Stockholmu, začalo se s tříděním a uspořádáváním těchto nesmírných pokladů pod vedením nového královnina knihovníka Isaka Vossia. Práce byly dokončeny v březnu 1651 a na ně navázala katalogizace knihovny.[82] Knihovna teď byla uspořádána do jednadvaceti oddělení, každé z těchto oddělení bylo označeno písmenem a na všechny knihy byla dolů na hřbet namalována písmenná signatura.[83] Z katalogu byly však dokončeny pouze dva svazky, přičemž první zahrnoval rukopisy a z tisků oddělení A–D, tj. začátek teologie, druhý další dvě teologická oddělení se signaturami E a F. Abychom získali povědomí o rozsahu a obsahu zbývajících oddělení, jsme odkázáni na písmenné signatury knih z Kristininy knihovny, které se dochovaly v různých švédských i zahraničních sbírkách.[84]

Komentář: Katalog edičně zpřístupnil Christian Callmer: Isaac Vossius, Katalog över handskrifterna i kungl.biblioteket i Stockholm skriven omkr.1650 under ledning av Isaac Vossius = Catalogus codicum manu scriptorum Bibliothecae regial Holmienois C.Annum 1650 ductu et Auspicio Isaac Vossii consriptus. Stockholm  1971.

Poté, co pražská kořist dorazila, Vossius se pustil do nového systému třídění a přidělování signatur v Kristinině knihovně. Ze všech sil se snažil odstranit původní signatury jiného druhu, byť byly do jisté míry podobné, které se nacházely na knihách ze starší části sbírky, tedy z olomoucké a mikulovské kořisti. Signatury se daly odstranit z knih vázaných v měkčí kůži; na nich je z vyškrábaného místa poznat pouze to, že se tam nacházela starší signatura. Knihy vázané v obyčejném hnědém pergamenu mají naopak původní signatury zpravidla zřetelné – přinejmenším po bližším prozkoumání, to se týká především těch, které jsou umístěné výše na hřbetě, a tak nebyly přemalovány pozdějšími signaturami z Vossiovy doby, které jsou umístěny na hřbetě úplně dole. V Uppsale jsem v části válečné kořisti, která tam přibyla s knihovnou de la Gardieho, zaznamenal řadu takových případů, kde jsou zřetelné oba systémy signatur. Spis Jana van Heurnea De morbis oculorum, aurium etc., vytištěný v Antverpách roku 1602[85], nese signaturu F ditrichštejnské knihovny pro oddělení „Medici, Chymici“ i signaturu P Kristininy knihovny pro oddělení lékařství a přírodních nauk. Tabulæ directionum et profectionum od Johannese Müllera von Königsberga, řečeného Regiomontana, vytištěné v Augšpurku v roce 1551[86], patřily Andrási Dudithovi a v jeho knihovně měly přidělené číslo 220, které je vepsané na horní ořízce, dále nesou prakticky odstraněnou signaturu O[87] a dole Vossiovu signaturu T. Exemplář Generalis synopsis sacrorum temporum od Henrica Philippiho, vytištěný v Kolíně nad Rýnem roku 1624, což je dílo chronologické, nese částečně odstraněnou mikulovskou signaturu P pro oddělení historie ve druhém mezivazním poli odspodu a nahrazenou signaturou L Kristininy knihovny pro oddělení pomocných věd historických. Descriptio aurei velleris Jacoba Vivaria sepsané ve více či méně zvučných dvojverších a vytištěné v Praze roku 1585, útlý svazek kvartového formátu vázaný v jednoduché měkké vazbě, má na titulním listě obvyklé exlibris ditrichštejnské knihovny a na hřbetě její signaturu G pro oddělení „Poetæ etc.“ a současně o něco níže signaturu M Kristininy knihovny pro oddělení krásné literatury. V Královské knihovně se nachází spis Jerónima Osória da Fonsecy De regis institutione, vytištěný v Lisabonu roku 1571, který patřil Adamu Ditrichštejnovi, nese mikulovskou signaturu M pro oddělení „Politici et jura Regnorum et Civitatum“ a pod ní signaturu I Kristininy knihovny pro oddělení „Politici“.

Komentář: K uspořádání a katalogizaci královské knihovny ve Stockholmu blíže Eva Nilsson Nylander, The Mild Boredom of Order. A study in the history of the manuscript Collection of Queen Christina of Sweden. Lund 2011.

Rozptýlení knižní kořisti

Literární válečná kořist z Moravy a z Čech, která byla začleněna do knihovny královny Kristiny, je dnes dílem zničená, dílem roztroušená do různých míst, kam se dostala v podobě darů. Královnini oblíbenci nebo její knihovníci také obdrželi významný podíl. V knihovně Magnuse Gabriela de la Gardieho řada knih opatřených výše popsanými signaturami na hřbetě jasně dokazuje, odkud tituly pocházejí. Není snadné rozhodnout, zda je de la Gardie dostal darem, nebo částečně jako náhradu za možnou finanční výpomoc. Z královniných knihovníků jak Nicolaus Heinsius, tak Isak Vossius obdrželi velké části sbírky dílem jako odměnu, dílem jako náhradu za vlastní knihovny, které královna převzala do svého vlastnictví. To, co si s sebou knihovníci odvezli ze Švédska, později patrně z velké části skončilo v holandských sbírkách. Jakýsi mladík jménem Eric Appelgren, který byl královniným pážetem, dostal slušnou řádku knih, do nichž vepsal své jméno a také letopočet 1651. Tyto knihy jsem nalezl v Uppsale, v Linköpingu a Skoklosteru. Velká část kořisti byla věnována švédským univerzitním a gymnaziálním knihovnám v Uppsale, Turku, Pärnu a především ve Västeråsu a Strängnäsu. Není příliš jasné jak, ale ve stockholmském kostele Storkyrka skončila poměrně významná sbírka knih z těchto knihoven, které byly roku 1843 navráceny do Královské knihovny. Nejcennější rukopisy a knihy vyvezla královna Kristina ze země a z nich poté většina skončila v Římě.[88] Z toho, co zůstalo, byla větší část zničena při požáru královského zámku v roce 1697 a při požárech v Turku roku 1827 a ve Strängnäsu roku 1864 pozbyly tyto knihovny zcela nebo zčásti to, co získaly z česko-moravské válečné kořisti. Sbírky se rovněž ztenčily prostřednictvím dražeb dubletů apod.; to, co bylo vyřazeno k obdobným prodejům, se zčásti zachovalo v jiných knihovnách, zatímco jiné knihy beze stopy zmizely. Během dražeb v 18. století si knihy z Olomouce, Mikulova a Prahy horlivě pořizovali zejména dánští sběratelé, a prostřednictvím těchto akvizic se velká část dotyčných knih dostala později do Královské knihovny v Kodani. V této knihovně se velmi často setkáváme se hřbetní signaturou Kristininy knihovny. Mnoho knih jistě skončilo i v dalších zahraničních knihovnách. Zevrubné bádání ve švédských i zahraničních sbírkách nicméně poskytuje jakž takž dostačující celkový obrázek těchto velkolepých knihoven, z nichž každá by dokázala vzbudit stejný úžas a obdiv, jako to dokázala jedna z nich, hrdá rožmberská knihovna v Třeboni u učeného jezuity, jehož pocity při jejím spatření vyvrcholily slovy: „vidi, tractavi, laudavi, stupui et admiratus sum tot raritates, non minus quam antiquitates bibliothecæ huius“.

Komentář: Nedávné výzkumy dílčích knižních celků (knihovna Rožmberků a Becků z Leopoldsdorfu) naznačují, že se z původní švédské kořisti z Čech a Moravy dochovalo jen asi 10-15 % -viz také Lenka Veselá, Knihy z českých zemí ve švédských knihovnách: k výzkumu knihovny Becků z Leopoldsdorfu, Knihy a dějiny 18/19, 2011-2012 [vyd. 2013]), s. 93-96.


[1] „Wie er dan, bey Eroberung der Stadt Prag, dessen trefflichen Pallast, sambt darin verhandenen, köstlichen Mobilien starck salvagvardiret, vnd vor aller thätligkeit vnversehret erhalten« (CHEMNITZ, ibid., I, 331).

[2] GAEDEKE, Die Eroberung Nordböhmens und die Besetzung Prags durch die Sachsen im Jahre 1631 (v Neues Archiv f. Sächs. Geschichte u. Alterthumskunde, sv. 9), s. 247.

[3] CRONHOLM, Trettioåriga kriget, díl 1:2, s. 333 nn.

[4] DUDÍK, Schweden in Böhmen und Mähren, s. 72—80.

[5] DUDÍK, Forschungen in Sweden, s. 48.

[6] Viz GRANBERG, Kejsar Rudolf II.s konstkammare och dess svenska öden, Stockholm 1902.

[7] „Restituantur etiam archiva et documenta literaria aliaque mobilia ut et tormenta bellica, quæ in dictis locis tempore occupationis reperta sunt, et adhuc ibi salva reperiuntur» (Sverges traktater, 6: 1, s. 397).

[8] Údaje o dni odeslání se velmi liší. DUDÍK (Forschungen in Schweden, s. 58) se domnívá, že zásilka byla odeslána už v polovině září, nebo každopádně před 24. říjnem čili dnem podepsání mírové dohody. GRANBERG (ibid., s. 25) jako datum odeslání uvádí přesně 6. listopadu.

[9] „Bibliotheca Pragensis Demitij hybernat, doliis inclusa magnis triginta,“ píše královnin knihovník Freinsheim svému příteli Johannesi Schefferovi 13. ledna 1649. (Cod. G, 260a v univerzitní knihovně)

[10] DUDÍK, ibid., s. 58.

[11] Theatrum Europæum, Th. 6, s. 626.

[12] Dopis byl napsán 7. dubna. Přetištěný se nachází ve Stockholms Magazin, 1780, sv. I, s. 231 n., a v COLLIJN, Det Rosenbergska biblioteket, s. 22 n. Opis podle Riksregistraturet (chronologicky uspořádaná sbírka kopií královských listin, pozn. překl.) se nachází ve sbírkách Gahma Perssona v univerzitní knihovně v Uppsale (U. III).

[13] Theatrum Europæum, Th. 6, s. 907.

[14] Originál se nachází ve sbírce Skoklostersamlingen ve švédském národním archivu.

[15] Viz Riksrådets protokoll (protokol ze zasedání říšské rady, pozn. překl.), 13, s. 97.

[16] Česky Krumlov. [dále uvádím česky, pozn. překl.]

[17] KROESS, ibid., I, s. 645.

[18] Viz WAGNER, Wissenschaftlicher Schwindel aus dem südlichen Böhmen (v Mitteilungen d. Ver. f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen, 16, s. 112—123).

[19] KROESS, ibid., I, s. 647 n. n.

[20] BERGER, Die Rosenberg’sche Bibliothek u. Wenzel Brezan (v Mitteilungen d. Ver. f. Gesch. d. Deutschen in Böhmen, 20, s. 198).

[21] Vilém z Rožmberka byl čtyřikrát ženatý, ale všechna manželství byla bezdětná. Jeho první tři manželky, Kateřina Brunšvická-Kalenberská, Žofie Braniborská a Anna Bádenská patřily k vládnoucím evropským rodům. Jako poslední manželku si vyvolil příslušnici české vyšší šlechty, Polyxenu z Pernštejna, která přežila svého manžela i švagra Petra Voka.

[22] V rožmberské knihovně se nacházela mnohá z jeho děl.

[23] GINDELEY, Böhmen u. Mähren im Zeitalter der Reformation, 1:2, s. 322.

[24] Např. GINDELEY, ibid., 1:2, s. 287.

[25] KROESS, ibid., I, s. 655 nn.

[26] Pravděpodobně byl i blízkým přítelem Tychona de Brahe a v Praze se stýkal s okruhem jeho přátel. Právě u příležitosti setkání s Petrem Vokem a Čestmírem z Minkovic 13. října 1601 pojedl Brahe osudný pokrm, který se stal příčinou jeho smrti. (JENSEN, Svenska minnen från Böhmen o. Mähren, s. 43.)

[27] O jeho vzdělanosti svědčí mj. rozsáhlé znalosti cizích jazyků; psal česky, ale rozuměl latinsky, německy, italsky a patrně také francouzsky. (MAREŠ, Václav Březan, s. 102.)

[28] KLIMESCH, Die Herren von Rosenberg und die Geschichtsschreibung (v Mitteil. d. Ver. f. d. Gesch. d, Deutschen in Böhmen, 36), s. 34, a dále BERGER, ibid., s. 202.

[29] BERGER, ibid., s. 199.

[30] HANSLIK, Geschichte u. Beschreibung d. Prager Univ.-Bibl., s. 78 nn.

[31] TRUHLÁŘ, Catalogus codicum manu scriptorum latinorum qui in Bibliotheca publica atque universitatis Pragensis asservantur, passim.

[32] Soudě podle údajů v katalogu měla většina těchto rukopisů některé z rožmberských exlibris používaných po roce 1609.

[33] KLIMESCH, ibid., s. 33, pozn. 3, a 34 n.

[34] BERGER, ibid., s. 199.

[35] Česky Třeboň. [v originále i výše uváděn opakovaně německý název, v překladu český, pozn. překl.]

[36] Titul, který jako faksimile reprodukuje COLLIJN, Det Rosenbergska biblioteket, s. 12—13, zní: Consignatio accurata omnium librorum, et auctorum, ordine alphabetico digestorum, Illustrissimi Principis, ac Domini Domini Petri Vokonis, Ursini, à Rosenberg; Gubernatoris antiquæ et præclaræ Domus Rosenbergicæ etc. Primatis Regni Bohemiæ etc. Qvæ Bibliotheca, sumptibus ejusdem Illustrissimi D. D. primum in amœna arce Bechinensi colligi cæpit; deinde in excellenti castro Crumloviensi aucta; et tandem, istinc translatione facta, in Domo inclyta Třebonensi, accessione plurimorum codicum, duplo fermè amplificata, et in recens extructo, capaci atrio, collocata est. Annis Salvatoris nostri: MDCII et III. IV. V. VI. VII. VIII. etc.

[37] PANGERL, Das Begräbnis des letzten Herrn von Rosenberg (v Mitteil. d. Vereins f. d. Gesch. d. Deutschen in Mähren, 13), s. 87 nn.

[38] Závěť je přetištěna v SCHALLER, Topographie d. Königreichs Böhmen, díl 13., s. 53—91.

[39] SCHALLER, ibid., 13, s. 78 n.

[40] SCHALLER, ibid., 13, s. 50.

[41] Většinu rožmberských exlibris reprodukuje COLLIJN ve své práci Det Rosenbergska biblioteket och dess exlibris, 1907, a dále Rožmberská knihovna, 1913. Srv. také Walde, Det Rosenbergska bibliotekets exlibris. Dodatek (v Allm. svenska boktryckarefören:s meddel., 1911, s. 1—2) a od téhož autora Två nya Rosenbergska exlibris (v časopise Svensk exlibris-tidskrift 1911, s. 80).

[42] Viz COLLIJN, Katalog d. Inkunabeln d. Kgl. Univ.-Bibl. zu Uppsala, č. 1375.

[43] Palæot. 157.

[44] SIEBMACHERŮV Wappenbuch, 4: 10, s. 131.

[45] AMINSON, ibid., s. 306.

[46] Album Academiæ Vitebergensis, ed. Förstemann.

[47] AMINSON, ibid., s. 453.

[48] DUDÍK, Schweden in Böhmen u. Mähren, s. 331.

[49] Když byli jezuité během českého povstání roku 1618 z Krumlova vykázáni, byla velká část jejich knihovny v podobě upomínkových darů rozdána katolickým obyvatelům města, kteří se hromadně přicházeli s jezuitskými pátery rozloučit. Starý a nemohoucí dveřník jim nedokázal ve vstupu do koleje zabránit, takže se lidé nahrnuli až do zadních místností. I jezuitští páteři byli dojatí a smutní, což projevovali tak, že začali na památku rozdávat vše, co měli. Ošacení, knihy, a dokonce i deky. Věci se také vyhazovaly ven okny lidem, kteří stáli venku, protože neměli to štěstí dostat se dovnitř. Tito dobromyslní vandalové navštívili i klášterní knihovnu. Kacířské spisy vyhazovali do sousední Vltavy. Cenné knihy a rukopisy byly umístěné ve zvláštní místnosti, ale ani ty neunikly svému osudu. Když městem hned poté táhly oddíly českých stavů, byla kolej vypleněna a přitom bylo odvezeno také mnoho knih. (KROESS, ibid., 1, s. 935 n.) Krumlovské knihy nalezené ve Švédsku jsou patrně připomínkami některého z těchto plundrování.

[50] Václav Březan a Března. – Březan se narodil v obci Březno, německy Priesen (MAREŠ, ibid., s. 94).

[51] WAGNER, ibid., s. 123.

[52] „Philosophi“.

[53] Zápis je také proveden inkoustem jiné barvy než ve zbytku katalogu. I akvizice, které Březan zapsal v posledních letech života Petra Voka, zpravidla knihy vydané v letech 1609–10, jsou zapsány týmž stylem, který se od Březanova běžného rukopisu mírně liší.

[54] COLLIJN, Katalog d. Inkunabeln d. Kgl. Bibliothek in Stockholm, č. 433.

[55] DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 197.

[56] SCHMIDT, Die kulturelle Bedeutung der Stadt Krummau (v Mitteilungen d. Ver. f. d. Gesch. d. Deutschen in Böhmen, 48), s. 135 nn.

[57] Nápis zní: „Ser[enissimus] Fer[dinandus] Ern[estus] Archid[ux] Aust[riæ] St[yriæ] Car[niæ] Car[inthiæ] Dom[inus] Clem[entissimus]“.

[58] ERSCH a GRUBER, Allgemeine Encyclopedie, oddíl 1: sv. 37, s. 404.

[59] Viz DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 86-91, které obsahují ukázky z katalogu a zaznamenávají většinu rukopisů české a moravské provenience.

[60] Všechny uvedené tituly jsou rukopisy na papíru kvartového formátu a nacházejí se v katalogu na s. 157, 158, 160, 182, 184.

[61] Tento záznam o původu je proveden na samotném rukopisu podle informací v Dudíkově dopisu pozdějšímu vrchnímu knihovníkovi Klemmingovi ze dne 10. srpna 1861.

[62] DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 142—288.

[63] JENSEN, ibid., s. 208—209.

[64] JENSEN, ibid., s. 188.

[65] HANSER, Deutschland nach dem 30:jähr. Kriege, s. 151.

[66] Více viz WALDE, Henrik Rantzaus bibliotek och dess öden, a dále zde citovaná literatura.

[67] ALARDUS, Nordalbingia (ve Westphalens Monumenta inedita, 1739, část 1, sloupec 1975.

[68] SEELEN, Memoria Stadeniana, s. 47.

[69] WALDE, Henrik Rantzaus bibliotek och dess öden, s. 186.

[70] ERSCH a GRUBER, Allgemeine Encyclopedie, oddíl 1: sv. 37, s. 404.

[71] Město získal 24. března 1648 a 28. dubna 1655 přidělení schválil Karel X. Gustav. (Dopisy na pergamenu č. 283 a 298 ze skoklosterské sbírky ve švédském národním archivu.)

[72] HOFFMANN, Prager Handschriften (v Serapeum, ročník 21), s. 46—48.

[73] Sv. 1, s. 41. — Jeden svazek z této série je dochovaný v Královské knihovně, a to ten, který obsahuje záznamy o dvoře v roce 1555. Zda byly ostatní navráceny, nebo přešly do majetku švédského národního archivu a později byly zničeny požárem na zámku, je nejisté. V Jachesiově katalogu z roku 1695 se každopádně zmiňují pouze svazky z let 1555 a 1561. (Viz DUDÍK, Forschungen, s. 115.)

[74] Viz úvod, s. 22. [odkaz na zde nepublikovanou část Otto Walde, Storhetstidens litterära krigsbyten. En kultur-historisk-bibliografisk studie. I. Uppsala 1916, s. 22.]

[75] WOLF, Geschichte d. K. K. Archive in Wien, s. 28, poznámky.

[76] BERGH, Svenska riksarkivet 1618–1837, s. 378.

[77] Seznam Extranea je v nár. archivu, roku 1900 ho vypracoval L. Weibull.

[78] Přinejmenším se v roce 1853 v nár. archivu nacházely. (PROWE, Mittheilungen aus schwed. Archiven u. Bibliotheken, s. 41.)

[79] Viz např. DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 34, kde je přetištěn Erskeinův dopis Carlu Gustavu Wrangelovi datovaný 10. listopadu 1648 v Praze na Malé Straně.

[80] Obsahují osm čísel, letopočet 1654 je patrně chyba.

[81] BÄR, Geschichte des k. Staatsarchivs zu Hannover, s. 5.

[82] WIESELGREN, Drottning Kristinas bibliotek och bibliotekarier före hennes bosättning i Rom, s. 28.

[83] WALDE, Till Kristinabibliotekets historia, s. 122 nn.

[84] Záznam tohoto systému třídění a signatur je přetištěn v přílohách autorovy práce Till Kristinabibliotekets historia (K dějinám Kristininy knihovny), s. 131 n. Zde jsem vyjádřil určité pochyby ohledně rozsahu a pojmenování dvou oddělení v systému, konkrétně těch označených písmeny I a M. U druhého z nich představuje obtíž fakt, že knih s touto signaturou je pomálu, u prvního je materiálu naopak příliš velké množství. Podle nových průzkumů se domnívám, že bude třeba dotyčné údaje opravit a rovněž dodat upřesnění ohledně dalšího oddělení. Oddělení I patrně neslo v katalogovém systému 17. století obvyklé označení „Politici“, což ponechává oblast otevřenou pro zahrnutí řady různých oborů. V moderních knihovnách představuje základní rámec pro „Politici“ oddělení politologie a z tohoto oboru se dnes v Královské knihovně nachází velké množství knih se signaturou I Kristininy knihovny. Sám jsem původně navrhoval název „Politici“ jako označení tohoto oddělení, ale tento výraz mi nepřipadal dostatečně široký pro různé nauky, které se tu shromáždily. Možná oddělení I zahrnovalo také něco jiného než „Politici“, možná se jmenovalo „Politici et res militares“ nebo něco podobného, ale o tom se neodvažuji spekulovat. Oddělení M jsem označil jako archeologii, což je nouzové řešení, jelikož takové oddělení se v knihovně ze 17. století asi sotva mohlo nacházet. Práce související se starožitnictvím by se měly spíš nacházet pod L, tj. pomocnými vědami historickými. Těch několik málo knih s touto signaturou, které jsem nalezl, bylo v našich současných knihovnách povětšinou zařazeno pod archeologii, šlo o spisy věnované starším náhrobním nápisům apod. Oddělení M však zahrnuje to, co nazýváme beletrií, která byla v Kristinině knihovně dozajista pojmenována jako „Litteræ elegantiores“ nebo podobně. Valnou většinu z tohoto pravděpodobně dosti bohatého oddělení Kristininy knihovny nalezneme mezi krásnou literaturou psanou v klasickém stylu. Oddělení se signaturou T, která označovala matematiku a astronomii, obsahuje také práce věnované hudbě a architektuře, přinejmenším tedy konstrukční výkresy a měření. V tomto případě jsem se neodvážil spekulovat o možnosti, že by tento systém signatur byl použit už v rožmberské sbírce. Avšak rožmberská knihovna, kterou uspořádal a zkatalogizoval Březan, byla rozvržena na zcela jiném základě a do větších nadřazených oddělení, povšechně vzato podle jednotlivých fakult. Je jisté, že tato knihovna neměla signatury na hřbetu, Vossius svůj systém vypracoval buď na vlastní pěst, nebo podle vzorů ze své vlasti, tedy Nizozemí.

[85] Katalog starých tisků 46:280.

[86] Katalog starých tisků W 293.

[87] To je signatura ditrichštejnské knihovny pro oddělení „Mathematici“. U obou uvedených knih je také číselná signatura knihovny de la Gardieho.

[88] Nejdůležitější rukopisy blíže popisuje DUDÍK ve své knize Iter Romanum, I, s. 181–246.