Komentovaný překlad 10. kapitoly z knihy Otto Walde, Storhetstidens litterära krigsbyten. En kultur-historisk-bibliografisk studie. I. Uppsala 1916, s. 228-246.

Švédská knižní kořist z Olomouce

Komentovaný překlad 10. kapitoly z knihy Otto Walde, Storhetstidens litterära krigsbyten. En kultur-historisk-bibliografisk studie. I. Uppsala 1916, s. 228-246.
překlad: Daniela Mrázová
komentáře: Lenka Veselá

  Obsah

Obsazení Olomouce

Kapitulační dohoda, v níž vojenský velitel Olomouce císařský plukovník Antonio Miniati předal pevnost generálu Torstenssonovi, byla uzavřena 14. června 1642. Následujícího dne vpochodovala švédská vojska do jedné ze dvou moravských metropolí, která pak zůstala v jejich držení až do roku 1650. Vítězům připadla neobyčejně bohatá a pestrá kořist.[1] To nejdůležitější, konkrétně peníze, děla a munici nechal Torstensson bezodkladně odvézt do Slezska.[2] Velká část bohatých obyvatel města se zachránila útěkem. Svůj nejcennější movitý majetek si tito lidé odváželi na vozech, avšak několik desítek kilometrů za Olomoucí je překvapila skupina Švédů, která se objemného a cenného nákladu zmocnila. Nato se objevila rakouská jednotka, která vyrazila svým krajanům na pomoc, zahnala nepřátele na útěk a kořist zajistila.[3] Ostatní podobné výpravy švédské oddíly zřejmě zvládly bezpečně, neboť v sedmém bodě kapitulační dohody stojí, že ti obyvatelé města, kteří byli zajati v posledních dnech, mají být propuštěni a relikvie, knihy a spisy, které měli s sebou ve vozech, mají být v případě nalezení zase vráceny.[4] Podle pátého bodu téže dohody mělo veškeré duchovenstvo, tedy kněží i jeptišky, kostely, kláštery, konvikty a akademie, a to včetně jezuitů, zůstat i se svým majetkem nezasaženo a „aller molestien frey“, tedy zproštěno všech obtíží, což se týkalo i blízkého kláštera v Hradisku. A především na osudech majetku tohoto kláštera a jezuitské koleje lze sledovat, jak málo byly uvedené podmínky respektovány. Městský kronikář rovněž zaznamenává, „dass es Schade um das Papier war auf welchem diese Worte und der Vertrag überhaupt geschrieben wurden“.[5]

Komentář: Souhrnně ke švédské okupaci Olomouce Miroslav Koudela – Zdeněk Kašpar, The Swedes in Olomouc (1642-1650). Olomouc 1995, s. 15 (také česky pod názvem Švédové v Olomouci. Olomouc 1995), kde je také reprodukován text kapitulační dohody; Miroslav Koudela, Za třicetileté války. In: J. Schulz (ed.): Dějiny Olomouce I, Olomouc 2009, s. 333-367. K tématu dále např. Pavla Slavíčková, Nové materiály švédské provenience k dějinám města Olomouce. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas philosophica, Historica 33, 2007, s. 129-137; Jaroslav Miller, Zchudlé město bohatých měšťanů? In: Martin Elbel – Ondřej Jakubec (edd.), Olomoucké baroko. Proměny ambicí jednoho města, 1, Olomouc 2010, s. 71-77.

Konfiskace knihoven

Ve městě jako Olomouc, kde bylo tolik bohatě podporovaných kostelů a klášterů, se přirozeně vyskytovalo i mnoho rozsáhlých knihoven. Nicméně se zdá, že zpočátku nebylo, nejspíš s ohledem na podepsanou dohodu, záměrem knihovny zabavovat. Naopak doma ve Švédsku vzbudila možnost rozšířit tuzemské odborné sbírky o knižní poklady z Olomouce čilý zájem, jak ukazuje často zmiňovaná zpráva Axela Oxenstierny Torstenssonovi, datovaná půl roku po pádu města, v níž mu obzvláště klade na srdce, aby se dobře postaral o knihovny v dobytých místech, mezi nimiž explicitně zmiňuje mj. Olomouc. Tento výslovný rozkaz ze strany vlády pravděpodobně způsobil, že se o zabavení místních bohatých knižních sbírek začalo uvažovat. Oproti tomu z líčení moravských pramenů vyplývá, že se pozornost švédského velitele upřela na existenci knihoven jen čirou náhodou, což se nezdá být příliš věrohodné. Vše se mělo udát následovně: Poté, co byla na podzim roku 1643 zcela opuštěna jezuitská kolej a její poslední členové odešli z města, zůstal zde jako správce budov a ostatního majetku, tedy zejména knihovny, páter Georg Pelinka [Jiří Pelinka]. Švédskému veliteli plukovníku Paikullovi připadalo podivné, že tento jezuita ve městě setrval, a proto se ho jednoho dne zeptal, z jakého důvodu tu nadále přebývá, i v takových nevlídných poměrech. Páter Georg na jezuitu poněkud netypicky nerozvážně odpověděl, že to kvůli knihovně. Pokud zůstane v majetku řádu, zachová se tak nesmírný poklad. Pelinkovo vyjádření vzbudilo Paikullovu pozornost, a tak si nechal přivést několik vyšších důstojníků, kteří se zajímali o literaturu, a vydal se tuto cennou sbírku knih prozkoumat. Pelinkovi došlo, že jednal neuváženě, a několik nejcennějších exemplářů spěšně ukryl. To, co v knihovních sálech zůstalo, bylo zaevidováno a péčí švédského komisaře během několika týdnů připraveno k odeslání do Švédska. Komisař současně prozkoumal i klášterní knihovny v Olomouci: dominikánskou, bernardinskou, kapucínskou a knihovnu při klášteře Všech svatých, z nichž vybral knihy, které se mu líbily, nechal je zaevidovat a zabavil je.[6] Z tohoto líčení však vyplývá, že knihovna jezuitského řádu byla naprosto vyrabována a že se zachránily pouze ty knihy, které se Pelinkovi podařilo ukrýt.

Komentář: K dobovému pojetí kulturní válečné kořisti z dob třicetileté války ze strany Švédů nejnověji Emma Hagström Molin, Krigsbytets biografi. Byten i Riksarkivet, Uppsala universitetsbibliotek och Klokloster slot under 1600-talet. Göteborg 2015. Popis průběhu konfiskace olomouckých klášterních knihoven vychází z kroniky olomouckého dominikánského kvardiána Paulina Zaczkowicze (Chronik des Minoriten-Quardians über die Schwedenherrschaft in Olmütz 1642-1650. Ed. Beda Dudík, Wien 1881), který počátkem 19. století převzal do dějin univerzitní knihovny J. P. Cerroni (Versuch einer Beschreibung vorzühlicherer Bibliotheken älterer und neuerer Zeit in Mähren. III. Geschichte der öffentlichen Bibliothek an dem Lizeum zu Olmütz, fol. 8b-15a, Brno: MZA, sbírka Cerroni G 12, č. 30) a po něm i pozdější badatelé. Zaczkowiczův popis doplňuje nově nalezený pramen jezuitské provenience (Tomáš Parma, Neznámý jezuitský pramen o švédské okupaci Olomouce. In: Daniel Ladislav – Filip Hradil (ed.), Město v baroku, baroko ve městě, Vlastivědné muzeum v Olomouci 2012, s. 15), jehož autorem mohl být sám Jiří Pelinka „obviněný“ Zaczkowiczem z prozrazení knihovny. Podle tohoto pramene byl prostor jezuitské knihovny zbaven knih již před 31. červencem 1643, kdy jezuité během oslav svátku sv. Ignáce pozvali do prázdné konventní knihovny několik švédských důstojníků a velitelů na oběd. Pramen bohužel mlčí o tom, zda se o „vyklizení“ knihovny postarali z preventivních důvodů sami jezuité či snad – což však není příliš pravděpodobné – již tehdy Švédové. Podle Zaczkowiczova líčení došlo ke konfiskaci knihovny až v roce 1646, tedy téměř tři roky poté, co jezuité z Olomouce definitivně odešli – tomu nasvědčuje i skutečnost, že zmíněný Pelinka zůstal jako jediný jezuita v Olomouci až do konce roku 1646.

Knihovna jezuitské koleje

V tehdejší době se bezpochyby jednalo o největší knihovnu v Olomouci. Když biskup Vilém Prusinovský kolej zakládal, položil prostřednictvím biskupského daru i základy knihovny, jež se rychle rozrůstala skrze další četné dary. V roce 1571 přenechal biskup koleji rozsáhlou sbírku kacířských knih, již nechal zabavit jak v letním sídle biskupství, Kroměříži, tak na svém panství.[7] Velká část nejstarších akvizic knihovny má na deskách slepotiskové supralibros s datem 1570. Na zadní straně mnohých z těchto knih se nachází podobné supralibros s biskupovým erbem a nápisem „Gvil. Prvsinovsky D. G. E. O.“.[8] Pravděpodobně právě tyto knihy označené supralibros na deskách tvořily biskupský dar.

Komentář: Toto jezuitské supralibros výjimečně nacházíme i na knihách nepocházející z tohoto daru – viz zde. V případě knižního daru Viléma Prusinovského zmiňuje Ondřej Jakubec konkrétní údaj 170 knih (Kulturní prostředí a mecenát olomouckých biskupů potridentské doby. Olomouc 2003, s. 116). Podle Jakubce Prusinovský uvažoval i o věnování celé biskupské knihovny z Kroměříže, je však otázkou, zda v této době v Kroměříži vůbec soukromá biskupská knihovna existovala – viz Cyril Měsíc, Byla zámecká knihovna v Kroměříži vyloupena Švédy v roce 1643? Muzejní a vlastivědná práce. Časopis Společnosti přátel starožitností 39/3, 109, 2001, s. 174-177. K dějinám jezuitské knihovny a knižním darům nejnověji Zdeněk Orlita, Olomoucká univerzitní knihovna od svého založení do zrušení jezuitského řádu (1566-1773). In: Chrám věd a múz: dějiny Vědecké knihovny v Olomouci, Olomouc 2016, s. 13-47 a Jiří Glonek, Jezuitská univerzitní knihovna v Olomouci a její mecenáši. In: Olomoucké baroko. Výtvarná kultura z let 1620-1780, 3 – Historie a kultura, Olomouc 2011, s. 156-159.

Kromě Prusinovského nacházíme mezi zachovanými knihami z Olomouce vlastnické značky celé řady lidí, zpravidla z řad moravského vyššího duchovenstva, které knihovnu poctilo svým darem. Mnozí z dárců jsou známí, vedle nich jsem však zaznamenal řadu osob, jež autoři dějin moravských knihoven coby mecenáše knihovny jezuitské koleje dosud neuváděli.[9] Mezi nimi figuruje moravský zemský hejtman Jáchym Haugvic, z jehož knihovny bylo pravděpodobně kolem r. 1599 darováno koleji mnoho knih s nápisem „Ex liberalitate Magnifici Domini D. Joachimi Hauguicz supremi tunc Moraviæ capitanei“[10], dále Sigismund Scutellanus (Zikmund Míska), olomoucký kanovník a arcijáhen, a jezuitský páter Georg Caldus, který např. v roce 1627 daroval knihovně maďarskou bibli vydanou o rok dříve, která nese nápis „Ex liberalitate Reverendi Patris Georgij Caldi societatis Jesu Collegio Olomucensi donata. Anno 1627. Die 27 Decemb.“. Jeden z nejskvělejších darů připadl knihovně až v roce 1638 úmrtím kapitulního děkana Jana Bedřicha Breunera[11], kdy byla koleji přenechána celá jeho nádherná knihovna ve velmi zachovalém stavu.[12] Nějaká část této sbírky byla zřejmě předána až v roce 1642; z exempláře Suarezova Opus de virtute et statu religionis z kapitulní knihovny ve Strängnäsu jsem si totiž poznamenal nápis „Ex fundatione Reverendissimi et illustrissimi D. Ioannis Friderici Breineri Decani Olomucensis 24 Jan. 1642“.

Komentář: Jedna z dochovaných knih Jana Bedřicha Breunera je ozdobena jeho biskupským heraldickým supralibros; k životopisu Breunera Tomáš Parma, Přehled olomouckých kanovníků v době episkopátu kardinála Dietrichštejna a jeho pramenná základna, Studia theologica 8/2, 24, 2006, s. 67-68.

Jezuitská kolej převzala i řadu jiných významných soukromých sbírek, pravděpodobně rovněž formou daru, přestože tak není v knihách blíže uvedeno. Tak je tomu v případě knihovny kanovníka z Neisse (pol. Nysa, č. Nisa, pozn. překl.) a Liegnitzu (Legnica) Matyáše Appelbauma, z níž se ve švédských sbírkách nachází celá řada titulů označených jeho erbem v několika různých podobách. Dotyčný zřejmě rovněž vlastnil knihy, které dříve patřily jeho kolegovi Johannu Murmellovi z Opole. V Královské knihovně se také nachází exemplář Postily Viléma z Auvergne, vytištěný u Kobergera v Norimberku v roce 1488, který patřil Murmellovi a nese nadto nápis „Matthæus Appelbaum ex eius testamento habet“. Rovněž v Lundu se dochovalo dílo, které patřilo mj. Murmellovi a jezuitské koleji v Olomouci, ale z žádného označení nevyplývá, že by bylo součástí Appelbaumovy knihovny. Jedná se o Sacerdotii ac sacrificii novæ legis defensio Johanna Cochlæa, vytištěné v Ingolstadtu v roce 1544.[13] K převzetí Appelbaumovy sbírky, která oplývala především teologickou a historickou literaturou, jezuitskou kolejí v Olomouci došlo před rokem 1604, jelikož všechny knihy označené jeho jménem nebo jeho supralibros na deskách se nacházely v koleji při souhrnné katalogizaci knihovny, která proběhla tohoto roku.[14]

Jiná knižní sbírka, která se do rukou jezuitské koleje v Olomouci pravděpodobně také dostala prostřednictvím daru, patřila v polovině a na konci 16. století jistému Danielu Procheliovi z Wockenstadtu. V Královské knihovně, v Uppsale a ve Strängnäsu se nachází poměrně velký počet knih s jeho originálním exlibris, které tvoří dřevořez s erbem, často kolorovaný a s rozličnými tištěnými distichy. Jeden z těchto epigramů pochází od Philippa Mentzelia Sandsehensis[15], jiný od Vita Jacobea, papežského a císařského poety laureáta a zároveň profesora poezie na akademii v Ingolstadtu. První jmenovaný je rovněž autorem poměrně rozsáhlé blahopřejné básně adresované Procheliovi a jeho spolužákovi Michaelu Hillebrandovi z Grottkau (Grodków), když společně získali titul magistra, nejspíše na jezuitské akademii v Ingolstadtu.[16] V této písni se uvádí, že Prochelius se narodil ve slezském Wockenstadtu.[17] Rovněž se v ní zmiňuje, že Prochelius „Bauaricas migraret in oras“, což mě vedle skutečnosti, že jeden z epigramů použitých v jeho exlibris pochází od profesora z Ingolstadtu, přivádí k myšlence, že právě v místní nejznámější jezuitské vzdělávací instituci Prochelius studoval. Nic dalšího o jeho příbuzenstvu nebo o jeho životě jsem z pramenů zjistit nedokázal.[18] I jeho knihovna patřila před rokem 1604 jezuitské koleji v Olomouci. Přesto se zdá, že tato instituce nezískala celou sbírku, neboť jsem našel několik knih z jeho knihovny, které byly v majetku katedrální knihovny v Olomouci, např. líčení pohřbu Karla V., vytištěné v Augšpurku v roce 1569, s titulem De exsequiis Caroli V, jež kromě Procheliova exlibris a jména nese také nápis „Ex Bibl. Cath. Ecclesiæ Olom.“[19]

Komentář: Rodina Procklů (Procheliů) měla s olomouckými jezuity zřejmě dlouhodobé kontakty: do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil v roce 1583 olomoucký kanovník Tobiáš Prochelius, který zemřel již roku 1599 (Miloš Kouřil, Absolventi Collegia Germanica v olomoucké diecézi do roku 1620. In: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Historica 33, 2007, s. 101-108.; členy konviktu se staly i synové dvorního válečného sekretáře Kryštofa Prockhla (Jana Mačáková – Jiří Žáček, Jezuitský konvikt: sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci. Dějiny – stavební a umělecké dějiny – obnova a využití. Olomouc 2002, s. 55).

Do jezuitské koleje v Olomouci přicházeli jako učni mladíci z různých koutů světa, ze Skandinávie, z pobaltských zemí, z Ruska a Maďarska, a dokonce i z Anglie a Skotska. V jedné knize v Uppsale, která dříve patřila olomoucké koleji, je uveden jakýsi „Robertus Spens Scotus ex familia Wilmerstonia“, pravděpodobně se tedy jednalo o dar nějakého žáka.[20] Kromě těchto akvizic knihovny, kterým dosud z valné části nebyla věnována pozornost, zmiňují moravské prameny řadu darů, které se uskutečnily od založení koleje až do dobytí města v roce 1642. V roce 1567 věnoval vrchní kancléř Vratislav z Pernštejna nově založené koleji svou bohatou sbírku knih z Tovačova.[21] O dva roky později daroval koleji knihy vzdělaný olomoucký měšťan Florian Roman a v roce 1570 kapitulní děkan Václav z Bílovce. Kanovník Peter Illicinus daroval část své knihovny dvakrát, a to v roce 1575 a 1582. Poměrně velký dar věnoval roku 1622 kanovník Sigmund Scholl z Schollenbachu [Zikmund Scholl ze Schlampachu]; jen mezi knihami z jezuitské koleje uchovanými v Lundu jsem našel pět různých děl, která byla zahrnuta v tomto daru, jenž byl jednou z prvních akvizic knihovny od příchodu jezuitů do Olomouce po potlačení povstání moravských stavů.

Komentář: V roce 1604 věnoval olomouckým jezuitům celou svou knihovnu, oceněnou na 600 zlatých, také hudební prefekt pražské klementinské koleje Joannes Kadlovius. Další rozsáhlý knižní dar pocházel od kanovníka Thomase Crencia a proboštů katedrály Johanna Konupky (1616) a Martina Václava z Grefenthalu (1617). K těmto i O. Waldem zmíněným knižním darů také Zdeněk Orlita, Olomoucká univerzitní knihovna od svého založení do zrušení jezuitského řádu (1566-1773). In: Chrám věd a múz: dějiny Vědecké knihovny v Olomouci, Olomouc 2016, s. 14.

Podobně jako většina katolíků museli jezuité roku 1619 z koleje uprchnout, přičemž drahocenná knihovna byla ponechána napospas. Nejdůležitější archiválie, dopisy a účty poslal rektor spolu s nejdražšími mešními rouchy do Krakova.[22] Než se členové koleje vydali na cestu, horlivě se snažili ukrýt co nejvíce movitého majetku, mj. knihovnu a domácí potřeby.[23] Část knih zakopali, avšak ty poškodila vlhkost a plíseň; část poslali do úschovy do kartouzského kláštera. Z nich byly vybrány ty nejvzácnější svazky, jejichž hodnotu vyčíslili na dva tisíce florinů, a oproti směnce vydány jistému Georgu Ehrenreichovi z Rogendorfu, který patřil k tehdy převažující protestantské straně, jezuité je však už nikdy nezískali nazpět.[24]

Komentář: Jezuité se do Olomouce vrátili ještě v lednu roku 1621 a zůstali zde až do podzimu 1643, přičemž vztahy Švédů a jezuitů byly v tomto období poměrně přátelské; kolej od švédských vojáků dokonce koupila několik misálů (Zdeněk Orlita, Olomoucká univerzitní knihovna od svého založení do zrušení jezuitského řádu (1566-1773). In: Chrám věd a múz: dějiny Vědecké knihovny v Olomouci, Olomouc 2016, s. 15). Zachráněno před Švédy mělo být až 200 svazků, které měly být ukryty ve sklepích měšťanských domů, uvádí Jana Mačáková – Jiří Žáček, Jezuitský konvikt: sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci. Dějiny – stavební a umělecké dějiny – obnova a využití. Olomouc 2002, s. 23-24). O reálném základě líčení svědčí jednotlivé dochované exempláře z původní jezuitské knihovny v současném fondu Vědecké knihovny v Olomouci (viz Státní vědecká knihovna v Olomouci 1566-1966, Olomouc 1966, příl., dále exemplář z knihovny biskupa Viléma Prusinovského v současném fondu VKOL). K prodeji jezuitských knih luteránskému šlechtici Jiřímu Ehrenreichovi z Rogendorfu došlo v roce 1619. Jeho knihovnu později získal kardinál František z Dietrichsteina, který údajně některé knihy jezuitům vrátil (viz Burkhard Seuffert, Bibliothek und Archiv auf Schloss Nikolsburg in Mähren vor 1645, Zentralblatt für Bibliothekswesen 42, 1925, s. 304-305). Z knihovny Jiřího Enrenreicha z Rogendorfu je dosud znám pouze jeden exemplář, provenience tohoto exempláře však není jednoznačná.

I přes uvedené ztráty byla knihovna i nadále velice významná a díky novým darům se stále rozrůstala. Nezřídka dostávala i peněžní dary určené ke koupi knih. Tak získala kolej roku 1640 pět set tolarů pro potřeby knihovny od rakouského jezuity pátera Christophera Wratislava.[25] Zachované knihy z koleje bohužel neobsahují žádné informace o nákupech, jako třeba cenu, místo pořízení, jméno knihkupce či jiné. Bylo by jinak zajímavé sledovat i tuto stránku akvizic. Pravděpodobně byla větší část knih, u nichž není uvedeno, že přešly do majetku jezuitské koleje darem nebo z pozůstalosti, pořízena koupí. Jedním z posledních takto nabytých titulů jsou Canones congregationum generalium Societatis Jesu, vytištěné v Antverpách v roce 1635, s nápisem „Collegii Olomucensis Societatis Jesu 1641“.[26]

Knihovny jezuitských seminářů

Do Švédska se dostaly díky rabování olomouckých knihoven rovněž některé knihy ze seminářů a konviktů podřízených jezuitské koleji. Koleje totiž také poskytovaly základy kněžského vzdělání, a proto pod sebou mívaly různé semináře, v nichž byli mladí muži vzděláváni ke kněžskému povolání. Takový seminář se nacházel i v Olomouci pod jménem Seminarium episcopale, přestože byl zcela pod jezuitskou ochranou.[27] Žáky byli chudí mladíci, kteří zde pobývali na náklady koleje nebo biskupství. Díky papežskému dekretu vydanému Řehořem XII. v roce 1578 se působnost semináře dále rozšířila a s pomocí podpory papežského stolce a bohaté obchodnické rodiny Fuggerů z Augšpurku mohl seminář přijímat poměrně velký počet žáků. Jméno instituce se změnilo a od roku 1579 se jmenovala „Coniuctus Olomucensis Societatis Jesu“, zatímco označení seminář se znovu objevilo až mnohem později, po návratu jezuitů do Olomouce roku 1621, u jiné, podobné instituce.[28] Jelikož se při jezuitské koleji v Olomouci nacházelo více podobných zařízení, je dnes těžké rozhodnout, kam knihy nesoucí nápis „Seminarium Olomucense“, „In usu pauperum Collegij Olomucensis“ apod. patří. Některá z těchto děl byla zjevně začleněna do ústřední knihovny koleje. To je třeba příklad Explanatio locorum difficiliorum Plinii od Roberta de Valle, vytištěného v Paříži v roce 1500, které patřilo do knihovny semináře v roce 1571, ale při všeobecné katalogizaci roku 1604 bylo převedeno do knihovny kolejní.[29]

Komentář: Další exemplář z blíže neurčeného jezuitského semináře v Olomouci se nachází v Univerzitní knihovně v Leidenu. K jezuitským seminářům Jana Mačáková – Jiří Žáček, Jezuitský konvikt: sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci. Dějiny – stavební a umělecké dějiny – obnova a využití. Olomouc 2002 a Zdeněk Orlita, Olomoučtí jezuité a náboženská bratrstva v 16. – 18. století, Střední Morava: vlastivědná revue 11, č. 20, 2005, s. 43-54.

Kapitulní knihovna

Sbírku, která vedle knihovny jezuitské koleje poskytla při švédském rabování v Olomouci nejvíce knižní kořisti, představuje stará kapitulní knihovna. Zde se ve velkém množství nalézaly drahocenné staré rukopisy, vzácné prvotisky i novější spisy. Podle kapitulního archivu se podařilo velkou část rukopisů zachránit odvozem do Vídně, odkud se pak vrátily. Z různých rukopisů, z nichž mnohé pocházejí ze 12. a 13. století, se dodnes dochovalo 615 svazků, které nepadly do rukou nepřítele.[30] Část knih z kapitulní knihovny byla převezena do kláštera minoritů a Švédy použita při výrobě munice. Tak to aspoň líčí kvardián kláštera páter Pavel Zaczkovic ve své kronice Olomouce z let 1642–50. Také uvádí, že sám za drobný obnos od švédských vojáků řadu z těchto knih vykoupil zpátky.[31] Skutečnost se ovšem má tak, že se ve švédských sbírkách nachází poměrně značný počet prací, a to především prvotisků, původem z této knihovny, a proto by se Zaczkovicův výrok měl brát s určitou rezervou. Do Švédska bylo odvezeno také mnoho rukopisů, z nichž ty nejdůležitější vybrala královna Kristina a odvezla je do Říma.[32] Ve všech švédských veřejných knihovnách, které jsem prozkoumal, se nalézá větší či menší počet knih s nápisy „Ex Bibliotheca Cathedralis Ecclesiæ Olomucensis“ nebo „Ex libris Venerabilis Capituli Olomucensis“. Dudík píše, že zvláště v Lundu našel značný počet knih z této knihovny. Ve svém díle jich uvádí něco přes dvacet, ale mezi nimi figuruje poměrně dost prvotisků, které spolu s rukopisy prozkoumal systematičtěji. Proto ho udivil relativně velký počet knih, které původně patřily kapitulní knihovně. Je možné, že i některé práce z této knihovny byly po Dudíkově návštěvě prodány coby dublety, čímž se jejich původní počet snížil.

Komentář: Exlibris kapitulní knihovny pravděpodobně pochází z dob pokusů o uspořádání knihovny kanovníky Zikmundem Mískou z Herburtovic a Melicharem Pirnesem v roce 1586 a 1640. Názory na rozsah konfiskace knih z kapitulní knihovny se stále různí, více Štěpán Kohout, Kde voní pergamen. Čtrnáctero návštěv rukopisné knihovny olomoucké kapituly, Olomouc 2009, s. 11; záznamy dosud evidovaných exemplářů z kapitulní knihovny.

Klášterní knihovny

Řada bohatých klášterních knihoven v Olomouci byla vyrabována částečně. Na objem největší kořist pocházela zřejmě z kapucínského kláštera. Ten se nacházel na předměstí, kde měl Torstensson hlavní stan, než kapitulovala olomoucká pevnost. Když se později přestěhoval do města, nechal z bezpečnostních důvodů klášter i okolní předměstí srovnat se zemí.[33] Před tím byla klášterní knihovna pravděpodobně uchráněna, protože ji převezli do bezpečí někam do vnitřního města. Poměrně velký počet knih pocházejících od kapucínů nese nápis „Loci Capucinorum Olomutij ex liberalitate Reverendissimi Domini D. Episcopi electi Olo: Anno 1637“, a jsou tedy darem nástupce kardinála Ditrichštejna Jana Arnošta Platejse z Platenštejna, který zemřel roku 1637 bezprostředně po volbě, ještě než stihl do úřadu nastoupit. Knih nesoucích jeho jméno existuje několik, ale o tom, v jaké knihovně později skončily, další údaje chybí. Možná i ty náležely kapucínskému klášteru. Lexicon iuris od Perdulpha Prateia, vytištěný ve Frankfurtu v roce 1576 a zakoupený téhož roku jakýmsi Danielem Rapoldem, patřil poté již zmíněnému Sigismundu Schollovi a později Platejsovi, který byl v té době olomouckým kanovníkem. Sanchezovo Opus morale in præcepta decalogi, vytištěné v Kolíně nad Rýnem v roce 1614, patřilo zprvu kanovníkovi Andreasi Kindlerovi, později Platejsovi.[34] Jiná práce, Receptarum sentiarum opus, vytištěná v Benátkách v roce 1571, byla v roce 1607 ve vlastnictví Constantina Bautschnera ze Schlegenbergu, v roce 1614 již uvedeného Andrease Kindlera, jehož knihovnu nejspíš z části odkoupil Platejs, kterému kniha později také patřila. Mimo to má signaturu Kristininy knihovny a patřila i Magnusi Gabrielovi de la Gardiemu. Ve sbírkách lundské univerzitní knihovny jsem zaznamenal sedmnáct titulů, jimž lze s jistotou připsat původ v kapucínském klášteře v Olomouci. Nesou nápis „Loci Capucinorum Olomucensis“ nebo „Ad patres Capucinos Olomutij“. Je pozoruhodné, že většina z těchto knih byla vytištěna nebo získána poměrně pozdě, některé na konci 30. let 17. století, dvě dokonce až v roce 1642, čili v roce, kdy Olomouc padla do švédských rukou. Tato dvojice knih evidentně patřila k nejpozdějším akvizicím před příchodem Švédů a jedná se o tituly Universa theologia scholastica od Adama Tannera, vytištěný v letech 1626–27 v Ingolstadtu ve čtyřech svazcích ve formátu folio, a Theologia moralis od Paula Laymanna, vytištěný v Mnichově v roce 1630.

Komentář: Kapucínský klášter v Olomouci byl založen s podporou Františka z Dietrichsteina a Jana staršího Kavky z Říčan v roce 1615: poprvé byl rozbořen v roce 1619 a znovu v roce 1642 Švédy. Členové řádu poté tři roky bydleli v jednom měšťanském domě, než museli Olomouc defitivně v roce 1644 opustit. Viz Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 505-506. Dosud evidované exempláře z knihovny kapucínského kláštera.

Poměrně velký počet knih odvezených do Švédska pochází také z olomouckého kláštera bernardinů. Všechny nesou nápis „Pro Conuentu Olomucensi ad S. Bernardinum“. Tomuto klášteru věnoval těsně před svou smrtí roku 1620 část knihovny nově jmenovaný kanovník Andreas Kindler. V Lundu jsem našel jednu práci z tohoto okruhu knih, konkrétně Commentarii in duodecim prophetas od Christophera Castra, vytištěné v Mohuči v roce 1616, kniha má tento nápis: „Andreas Kindlerus canonicus Olomucensis donavit hunc librum ad monasterium S. Bernardini Olomucij sub Guardianatu fratris Martini Fortunati die 8 Julii et die X obijt, ora pro anima illius. Anno 1620.“ Kromě Lundu, kde se nachází pouze sedm knih s exlibris této klášterní knihovny, se knihy z bernardinského kláštera v Olomouci vyskytují jak v Královské knihovně, tak ve Västeråsu a Strängnäsu.

Komentář: Dosud evidované exempláře z knihovny františkánského kláštera v Olomouci; k dějinám kláštera Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 498-503.

Z dominikánského kláštera svatého Michala v Olomouci pochází poměrně značné množství knih umístěných nyní ve švédských sbírkách; některé z nich patřily témuž Kindlerovi, který věnoval knihy bernardinům. Patřilo mu např. lyonské vydání Decretum Gratiani z roku 1606, které nese nápis „Est Conuentus S. Michaelis Olomutij Ordinis Prædicatorum 1621“. I z kartouzského kláštera, kláštera minoritů a Všech svatých se zatoulaly knihy do Švédska, nicméně v nijak velké míře.

Komentář: Dosud evidované exempláře z knihovny dominikánského kláštera v Olomouci. K dějinám kláštera Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 468-473.

Soukromé knihovny duchovních osob

Poměrně velký počet knih nese nápis „post mortem R. D. Sarcandri Can[onici] Olom[ucensis]“, šlo tedy zjevně o dar jedné z klášterních knihoven, ale není uvedeno které. V roce 1622 [správně 1623] věnoval kanovník Mikuláš Sarkander nějaké knihy jezuitské knihovně[35], ale ty, které nesou výše uvedený nápis, mezi ně určitě nepatří, jelikož knihy patřící jezuitské koleji vždycky nesly nějaké označení původu. Je také jisté, že Sarkanderovy knihy tvoří součást moravské kořisti. I v Uppsale máme podobné tituly, které se sem dostaly v zásilce z roku 1648, jež obsahovala výhradně knihy získané z moravských knihoven během předchozích let a poslané do Švédska; jsou lehce identifikovatelné díky označením na hřbetu, která se zcela shodují s těmi, jež jsou na knihách z ditrichštejnské knihovny v Mikulově. Jeden z těchto titulů, který také patřil Sarkanderovi, Historia della guerra fra Turchi et Persiani od Giovanniho Tommasa Minadoi, Benátky 1594, je signován P 586.

Komentář: Dvě z dochovaných knih Mikuláše Sarkandera patřily jeho později svatořečenému bratrovi Janu Sarkanderovi. K fundacím dalších členů Sarkanderovy rodiny blíže Jana Mačáková – Jiří Žáček, Jezuitský konvikt: sídlo uměleckého centra Univerzity Palackého v Olomouci. Dějiny – stavební a umělecké dějiny – obnova a využití. Olomouc 2002, s. 49.

Nemalý počet knih nacházejících se dnes ve švédských knihovnách také dříve patřil vyššímu duchovenstvu nebo i jiným jednotlivcům v Olomouci, ale v knihách není žádný záznam o tom, odkud byly zcizeny. Tak je např. v Lundu uložen exemplář Ad omnes partes digestorum seu pandectarum iuris enucleati manualium libri singulares Eugena Barona, vydaných v Kolíně nad Rýnem r. 1580, s nimiž jsou svázaná Paratitla in libros quinquaginta digestorum Jacquese Cujase, vydaná v Lyonu v roce 1576. Tato kniha nese nápis „Wenceslaus Trompus legitimus huius libri possessor“. Knihy Václava Trompa se nacházely v klášteře Všech svatých, např. De Maria Virgine libri quinque Petera Canisia, vydané v Ingolstadtu v roce 1577, i ty jsou nyní v Lundu. [Václav Tromp z Vyškova byl do r. 1617 sekretářem kardinála Františka z Dietrichsteina a arcijáhnem opavským.]Kapitulní vikář Valentin Cobinius vlastnil k roku 1625 Opuscula Johanna Fabera, vytištěná v Lipsku v roce 1537, svázaná se Sermones téhož autora, vytištěnými téhož roku v Kolíně nad Rýnem, a se spisem De efficio et potestate principis Jakoba Omphala, vytištěným v Basileji. Tato antologie, která se rovněž nachází v Lundu, dříve patřila Václavu Lasotovi, což dokládá nápis „Sum Wences. Lassotini Custodis et Canonici Wratislauiensis. Emptus grossis quinquaginta. Anno 1551 Die S. Mathiæ Apostoli.“ Sermones de sanctis thesauri novi Pierra La Paluda, vytištěné ve Štrasburku v roce 1491, patřily nejprve jistému Adamu Siccovi z Budějovic a posléze, r. 1628, Valentinu Cobiniovi.[36] Cobinius je uveden i mezi dřívějšími vlastníky knih, které později patřily jezuitské koleji v Olomouci.[37] Paratitla in libros IX Codicis Justiniani Jacquese Cujase, vytištěná v Paříži v roce 1579, nesou označení „Hunc libellum Iacobus Hoernlinus D. Ioan: Iacobo Wackero in inuiolabilis amicitiæ pignus vicissim dono dedit Altorphij 22 August. Anno [15]90“. Jiné Cujasovo dílo, Tractatus VIII ad Africanum, vytištěné v Kolíně nad Rýnem v roce 1588, bylo v roce 1621 majetkem jezuitské koleje v Olomouci, ale předtím patřilo témuž Wackerovi, jak je zjevné z nápisu „Patauij 4 Julijs emptus Io. Jacobi Wackherj Constantinj“. Oba uvedené tituly jsou nyní umístěné v univerzitní knihovně v Lundu.

Komentář: Jan Jakub Wacker z Wackerfelsu byl kanovníkem olomoucké kapituly od roku 1603, zemřel 1612, viz Tomáš Parma, Přehled olomouckých kanovníků v době episkopátu kardinála Dietrichštejna a jeho pramenná základna, Studia theologica 8/2, 24, 2006, s. 72.

Soukromé knihovny světských osob

V Královské knihovně, ve Strängnäsu a v Uppsale jsem zaznamenal několik knih, které patřily jednotlivým členům rodu Ottersdorfů. Jistý Sixt z Ottersdorfu byl v polovině 16. století prokurátorem Markrabství moravského, v roce 1555 vydal v Olomouci autobiografii Karla IV. v češtině a zanechal v ní komentář k moravskému zemskému uspořádání, kniha byla nalezena v Cerroniho sbírkách.[38] V pražské univerzitní knihovně se nachází jeho líčení událostí z let 1546–47.[39] Sixt zemřel v roce 1583. Královská knihovna ve Stockholmu vlastní jeden exemplář Dorstenova Botanicon, vytištěného ve Frankfurtu, který věnoval rektor pražské akademie Sixtovi z Ottersdorfu, kapitulní knihovna ve Strängnäsu vlastní exemplář Epitome historiarum Trogi Pompeji od Justina, který mu patřil také.[40] Commentarii de rebus Gallicis Martina Du Bellay, vytištěné ve Frankfurtu roku 1575, dnes v Uppsale, nesou nápis „Ex libris Georgij Polemij Civis et Patritij Slauei“. Patřily dvěma různým členům rodu Ottersdorfů, nejprve Janu Sixtovi a pak Vratislavu Sixtovi z Ottersdorfu, který knihu označil „Wratislaus Sixtus ab Ottesdorff Boëmus Anno 1620. Pragæ die 17 Decemb.“. Tento nápis by nás mohl vést k tomu, že knihy patřící tomuto rodu byly zabaveny v Praze roku 1648, ale není tomu tak. Minimálně poslední jmenované dílo nese evidentní důkaz toho, že se nacházelo ve Švédsku nejpozději právě roku 1648, zatímco kořist z Prahy dorazila do Stockholmu až v létě 1649. Kniha totiž patří mezi ty, které se dostaly do Uppsaly z královniných sbírek, a tak nejspíš pochází z moravské kořisti. Pokud by byla zcizena v Čechách, muselo by k tomu dojít během nějaké dřívější invaze v tomto prostoru.[41] Bohužel je nemožné s určitostí stanovit, odkud tyto knihy pocházejí, zda byly zcizeny z nějaké veřejné, nebo soukromé knihovny.

Komentář: Knihy rodiny Sixtů z Ottersdorfu a členů jeho rodiny se částečně dochovala i na českém území, viz Jaroslava Kašparová, Příspěvek k rekonstrukci osobních knihoven humanistů předbělohorského období. Miscellanea oddělení rukopisů a starých tisků 8, 1991, s. 164-175, kde také uvedena starší literatura. Někeré dochované knihy dokazují „literní“ kontakty Ottersdorfů s lidmi z dietrichsteinského prostředí.

Zdá se reálné, že v Olomouci byly zabavovány i soukromé knižní sbírky patřící jednotlivcům, kteří byli během dobývání města Švédy ještě naživu. V Uppsale a v Lundu jsem zaznamenal několik děl, která patřila „Magister Ferdinandus Julius Zirckendorffer Ciuis Olomucensis“. Dotyčný byl členem městské rady a v době švédské správy města je zmíněn dokonce několikrát. V září 1642 byl pověřen vybráním peněžní kontribuce, kterou městu nařídil velitel Paikull.[42] Později uprchl s dalšími třemi občany z města „Wegen allzu grossen täglichen Molestien“, ale byl zajat a kvůli podezření z tajných kontaktů s císařskou stranou ho velitel nechal uvrhnout do vězení. Poté byl vyslechnut a jako zrádce odsouzen na smrt. Nicméně se zdá, že k výkonu trestu nedošlo a Zirckendorffer byl nadále držen ve vězení, a to v poněkud lepších podmínkách. Byl totiž převezen „auss der schwartzen stuben der gefängnus“ do cely na radnici. Někteří vlivní obyvatelé Olomouce se pokoušeli dosáhnout jeho propuštění, ale velitel to odmítal.[43] V souvislosti s Zirckendorfferovým domnělým spiknutím byl zabaven i jeho majetek včetně knihovny. Skládala se povětšinou z právnické literatury. Tak jsou v Uppsale, kde se jinak nenachází příliš velká část olomoucké kořisti, dva právnické spisy patřící Zirckendorfferovi, Lexicon juridicum Simona Scharda, vytištěný v Kolíně nad Rýnem v roce 1600[44], a Methodus universi iuris civilis od Nikolause Vigela, vytištěný v Basileji v roce 1586.[45] Z lundských knih patřily Zirckendorfferovi Ad constitutiones maternas doctissimi amplissimique commentarii od Aria Pinela, vydání z Frankfurtu z roku 1585, a De syndicatu tractatus elegantissimus od Paridea del Pozza, vytištěný roku 1608 také ve Frankfurtu. Nevelký počet knih patřil faráři kostela Panny Marie v Olomouci Melchioru Pollingerovi, který roku 1641 působil rovněž jako kapitulní vikář u Sv. Mořice.[46] Ještě v srpnu 1644 pobýval v Olomouci.[47] Jak později město opustil, prameny nezmiňují, ale nejspíš k tomu v nějaký okamžik došlo, načež byla jeho knihovna zabavena. Jistý český překlad Eusebiových Církevních dějin, vytištěný v Praze roku 1594, vystřídal několik různých českých a moravských vlastníků, mezi jinými také olomouckého vikáře Jana Sartoria, který ho získal v roce 1628. Roku 1640 přešla kniha do Pollingerova vlastnictví.[48] Spis De rhetorica ecclesiastica Augustina Valieriho, vytištěný roku 1578 v Benátkách, původně patřil olomouckému biskupovi Stanislavu Pavlovskému, knihu zdobí jeho supralibros. Biskup ji věnoval Jakubu Haleciovi, jak je zjevné z tohoto nápisu: „Hunc librum Rethoricæ ecclesiasticæ ex dono et liberalitate Reverendissimi ac illustrissimi principis D. D. Stanislai Pawlowskij Episcopi Olomucensis accepi die 13. Mensis Martij An. 1583“. Stejnou rukou stojí napsáno na titulním listě „Ex libris M. Jacobi Halecij“. Kniha se později dostala do Pollingerova vlastnictví.

Komentář: Dle pozdějších pozůstalostních inventářů je však zřejmé, že soukromé knihovny olomouckých měšťanů, přestože byly často poměrně rozsáhlé, nebyly zřejmě ve větší míře Švédy konfiskovány, viz Jaroslav Miller, Zchudlé město bohatých měšťanů? In: Martin Elbel – Ondřej Jakubec (edd.), Olomoucké baroko. Proměny ambicí jednoho města, 1, Olomouc 2010, s. 73).

Cisterciátský klášter Hradiště

V bezprostřední blízkosti Olomouce se nachází premonstrátský klášter Hradisko. V létě 1642 byl úplně zničen, budova kláštera vyhořela a knihovna byla rozebrána. Část knih se zachránila v bezpečí kláštera minoritů, kde byly od té doby knihy uchovávány. Jen malý počet se dostal do Švédska, většina byla údajně použita při výrobě munice stejně jako v případě kapitulní knihovny, jak uvádí tentýž pramen.[49] Nicméně se do dnešních dní ve švédských knihovnách zachovalo ještě asi sto svazků s nápisy typu „Conuentus Gradicensis“ nebo „Monasterium Gradicense“, což nasvědčuje tomu, že údaje o vandalismu, jemuž byla knihovna vystavena, jsou značně přehnané. Řada knih z klášterní knihovny v Hradisku je opatřena nezvyklým exlibris v podobě monogramu vypáleného do ořízky s písmeny B. C. T., což jsou zjevně iniciály předchozího majitele. Takové supralibros nese kupříkladu Exegesis in Acta apostolorum od Denise Kartuziána, vytištěná v Kolíně nad Rýnem roku 1532, nyní umístěná v Lundu, a Practica criminalis Canonica Ignacia Lopeze, vytištěná v Antverpách v roce 1593[50], nyní v Uppsale. V jedné z nalezených knih z Hradiska[51] figuruje jméno mnicha Bartholomea Capreola, který byl možná majitelem tohoto originálního exlibris.

Komentář: Viz Dušan Foltýn a kol., Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005, s. 513-522. Dosud evidované exempláře z knihovny cisteriátského kláštera v Hradisku u Olomouce)

Morava – další dobytá města

Zdá se, že kromě Olomouce a Mikulova nebyla žádná z knihoven dobytých moravských měst zkonfiskována, veřejné knižní sbírky ve Švédsku alespoň žádné knihy takového původu neuchovávají. To souhlasí i s jinými údaji. Dudík na základě svého výzkumu knihoven v místech, která v letech 1642–45 padla do rukou Torstenssonovi a jeho vojskům, konstatuje, že všechny tyto knihovny mají své staré fondy nenarušené.[52] V létě 1642 padla kromě Olomouce také Litovel a Nové Město na Moravě, v roce 1643 Kroměříž, Tovačov, Šternberk, Vyškov, v roce 1645 Jihlava, Velehrad, Znojmo, kláštery Louka, Zábrdovice, Rajhrad a kartuziánský klášter v Králově Poli u Brna. Letní biskupské sídlo v Kroměříži podlehlo rabování, ale z popisu kořisti, která zde byla získána, se o knihovnách píše jen tolik, že jezuitská knihovna vyhořela. Biskupská knihovna byla založena až koncem 17. století.[53] Archiv byl převezen do bezpečí do Vídně. Na zámku v Tovačově se nacházela bohatá knihovna, která však, jak jsme uvedli výše, byla darována jezuitské koleji v Olomouci, a zámecký archiv nebyl vyrabován. I ostatní výše uvedená místa si své starší knihovny i archivy uchovala. Kartouzský klášter v Králově Poli u Brna byl během obléhání města v roce 1645 zle poškozen. Mniši se však stihli zachránit ve městě i se svými cennostmi. Z klášterní knihovny je ve Švédsku uchován minimálně jeden svazek, a to Liber chronicarum Hartmanna Schedela, vytištěný v Norimberku v roce 1493[54], nicméně toto dílo patřilo později J. G. Sparwenfeldtovi a možná ho získal právě on během některé ze svých četných cest. Z jezuitské koleje v samotném Brně, které úspěšně odolalo všem Torstenssonovým snahám o dobytí a které Švédové nikdy nezabrali, pochází několik dílů ročenek řádu, Annuæ litteræ Societatis Jesu. Ve Västeråsu se nachází ročník 1583 a v Lundu ročníky 1586–87 v jednom svazku s nápisem „Catalogo inscriptus Coll. Societatis Jesv. Brunæ“. Možná se tato kniha ztratila při vyhnání jezuitů z Moravy, kdy bylo zpustošeno více jejich knihoven, a skončila na některém z míst, která Švédové dobyli. Titulem, který byl zprvu ve vlastnictví jezuitské koleje v Brně, ale později určitě přešel do soukromého vlastnictví a odtud do Švédska, je exemplář Flores, ex omnibus eius opusculis excerptis od Ludvíka Granadského, zamýšlený jako odměna, vytištěný v Kolíně nad Rýnem roku 1598 a nyní uložený ve Västeråsu. Kniha nese tento nápis: „Nobilis ac Generosus Dominus Wilhelmus Zaubek à Zdietin; Dominus in Zdunky et Habrowan Supremus Marchionatus Morauiæ Notarius. Præmium probitati et in literarum studijs diligentiæ donat. In Societatis Jesv Cæsareo Brunæ Gymnasio Ad V. Calen. Nouemb. MDCVII. E Classe poeseos secundo“. Dárce Vilém Zoubek ze Zdětína byl horlivý katolík a pilně napomáhal pokusům obrátit moravský lid na původní katolickou víru, a to především své poddané v Habrovanech, kde vznikla zvláštní protestantská sekta Habrovanských. K jejímu potlačení Zoubek nechal poslat pro jezuity z olomoucké koleje, kde se jemu samotnému dostalo výchovy, ale v březnu 1608 zemřel, aniž se dočkal výsledku svého misijního snažení.[55] Několik knih ve Västeråsu má supralibros na deskách s písmeny W. Z. Z. Z.[56], ale není možné určit, odkud pocházely.

Odvoz knih do Švédska

Jak je vidno, s odvozem literární válečné kořisti z Olomouce do bezpečí Švédové nijak nespěchali. Ještě v létě 1646 se knihovny nacházely ve městě a to platí i pro ditrichštejnskou sbírku přivezenou z Mikulova. Inventarizace a balení olomouckých i mikulovských knihoven měl na starosti švédský válečný komisař Johann Bussow, který přijel do města v roce 1645.[57] Za přítomnosti několika důstojníků byly knihy jakž takž zinventarizovány a posléze zabaleny do beden či sudů zhotovených za tímto účelem. Knihy byly ukládány v původním pořadí[58] a každá bedna nesla číslo shodující se s číslem inventárním. Poté byly bedny zatlučeny a zapečetěny pečetí švédského komisariátu.[59] Při inventarizaci knihovny jezuitské koleje bylo využito více osob jako pomocných pracovníků, mezi jinými i jednoho z žáků zvaného „Catholisch Michel“ [bývalý jezuitský student Michal Sartorius], který byl pověřen zůstat ve městě a dohlížet na kolej, již páteři opustili. Dotyčný prokázal svědomitost a věrnost této instituci tím, že tajně vzal a uschoval řadu nejcennějších knih, které se takto vyhnuly osudu ostatních.[60] Na podzim 1646, přesněji řečeno jednoho z prvních listopadových dní, byla péčí nového olomouckého velitele Valentina Wintera odeslána knihovna z kapucínského kláštera a ditrichštejnská knihovna. Další bedny s knihami, tj. především jezuitská knižní sbírka a ostatní knihovny z klášterů a knihy patřící katedrále, byly odeslány o dva měsíce později. Knižní kořist z Moravy byla svěřena Wittenbergově vojsku, které táhlo kolem. Během zimy 1646–47 byly knihy dopraveny do Leobschützu (Hlubčice ve Slezsku, pozn. překl.), kde zůstaly. Když však císařský generál Montecuccoli tuto oblast ohrožoval na jaře 1647, Wittenberg nechal knihovny převézt dál přes Namslau (Namysłów) a Trachenberg (Żmigród) do Gross-Glogau (Głogów).[61] Odtud putovaly na čtrnácti malých lodích po Odře do Štětína, kam dorazily v květnu téhož roku.[62] Začátkem června už byla tato válečná kořist ve Stockholmu.[63]

Komentář: Waldeho text byl hlavním zdrojem pro stručný přehled událostí spjatých s knižní kořistí v Olomouci, viz Václav Pumprla, Odvoz olomouckých knih do Švédska v roce 1647. In: Problematika historických a vzácných knižních fondů Čech, Moravy a Slezska, Brno 1996, s. 17-20.


[1] Bližší specifikace viz Theatrum Europeum, sv. 4, s. 892.

[2] Theatrum Europeum, sv. 4, s. 892.

[3] CRONHOLM, Trettiåriga kriget, D. 2: I, s. 205.

[4] Kapitulace je přetištěna v DUDÍK, Schweden in Böhmen und Mähren 1640, s. 44 nn.

[5] MÜLLER, Geschichte der Stadt Olmütz, 1882, s. 167.

[6] Chronik des Minoriten-Guardians Paulus Zaczkovic über die Schwedenherrschaft in Olmütz, hrsg. von B. DUDÍK (v Archiv f. österreich. Geschichte, sv. 62), s. 575 nn.

[7] DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 26, pozn. 1.

[8] D. G. E. O. [= Dei gratia episcopus olomucensis]. Příkladem knihy s těmito exlibris na deskách je Komentář k Aristotelovi od Tomáše Akvinského, vytištěný v Benátkách v letech 1564–70 ve třech svazcích ve formátu folio, nebo De elocutione libri tres od Valentina Erythræa, vydané ve Štrasburku v roce 1567. První z knih se dnes nachází v Královské knihovně, druhá ve Strängnäsu.

[9] Celá řada osob, které jsou uvedené jako dárci nebo bývalí majitelé knih jezuitské knihovny, je vyjmenována v COLLIJN, Katalog der Inkunabeln der Kgl. Bibliothek in Stockholm, sv. 1, s. xviii, DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 26 n. a 63, a dále WOLNY, Kirchliche Topographie von Mähren. ibid., 1: 1, s. 211 nn.

[10] Např. lze zmínit Antoninovu Summu sacræ theologiæ, vytištěnou v Benátkách v roce 1582 a Opera Tomáše Akvinského, vytištěná tamtéž v roce 1593 v patnácti svazcích ve formátu folio, obě se dnes nacházejí v univerzitní knihovně v Lundu. Poslední jmenovaný titul byl zapsán v katalogu koleje v roce 1599.

[11] Krátce před smrtí se nechal zapsat mezi jezuity a olomoucké koleji odkázal většinu svého majetku. Mj. se rozhodl nechat vyplácet knihovně 300 florinů ročně, ale později, když seznal, že to je příliš mnoho, přenechal na rozhodnutí rektora, jak budou tyto peníze použity (d’ELVERT, Die Bibliotheken in Mähren u. österreich. Schlesien, s. 81).

[12] Knihy z Breunerovy knihovny jsou zpravidla vázané v hnědočervené kůži s jeho zlatým erbem na deskách.

[13] Dílo má tato označení původu: 1) „1544 Die xxviij Septembris. Donum Eximij D. D: Jo: Cochlei Wratislaviensis Misnensis et Eystedtensis ecclesiarum Canonici… 2) Seuerj Lange Canonici Nissensis et Vicarij Vratislaviensis 1554. 3) Ex libris Joannis Murmelli Vicedecani Wratislaviensis et ex liberalitate D. Executorum Anno 1572. 4) Collegium Societatis Jesu Olomucensis…“

[14] Při této katalogizaci bylo do každé knihy zapsáno, do kterého patří oddělení: „Historia“, „Patres“, „Concinniatores“ atd., dále jaké má pořadové číslo v rámci oddělení a pod jaké písmeno byla zařazena. Uveden je i rok katalogizace. Stejný systém byl používán i u knih, které do sbírky přibyly po roce 1604. Obor, první písmeno a číslo jsou také zaznamenány dole na hřbetu, ovšem poměrně malým písmem. Při pozdější rekatalogizaci ve Stockholmu kolem roku 1650 byly většinou odstraněny.

[15] Tištěný nápis na těchto exlibris zní následovně: In insignia M. Danielis Procchelij Vuogstadiani, Philippi Mentzelij Sandsehensis M. S. Hexastichon.

Dic age quadrupedum Leo cur fortissimus astet?

Quid velit aligero iuncta figura globo?

Hæc fera robur habet: uirtutis imago triquetrum est:

Sors tereti similis creditur esse rotæ.

Robore nempe suo uirtus egem atque patronis

Et comitem cæcam gaudet habere deam.

[16] Název této tištěné básně, kterou si Prochelius vlepil do svého exempláře Jordanových De rebus Gothorum, vydaných v Augšpurku v roce 1515, dnes uložených v Uppsale, zní následovně: „In honorem raræ virtutis eruditionisque iuvenum Danielis Prock[eli] Wogstadiani, et Michaelis Hiliprandi Grotgauensis quum supremo studiorum philosophicorum ornarentur titulo, Carmen gratulationis ergô scriptum.“

[17] Tyto řádky ukazují na místo jeho narození:

„Schlesia, nascenti tibi quæ dedit ubera nutrix:

Hic ubi Wogstadium proauiti nominis urbe,

Fonte suo celebrem, et natalibus Odera reddit,

Odera pauper adhuc sed mox ditissimus undis,

Sarmaticis Quadicos quando discriminat agros.“

[18] Existovala ještě jedna slezská rodina téhož jména, Prockel nebo Pröckel von Procksdorff, ale se zcela odlišným erbem, než je ten na exlibris Daniela Prochelia. (Viz SIEBMACHER. Wappenbuch, 4: 11, s. 61 a Tab. 32.)

[19] Nyní v Univerzitní knihovně [v Uppsale], kam se kniha dostala ze zásilky v roce 1648, z dubletů z olomoucké a mikulovské kořisti.

[20] [Uppsala: Carolina rediviva], signatura Qq. 298.

[21] d’ELVERT, Historische Literatur-Geschichte von Mähren, s. 53 – WOLNY, ibid., 1: 1, s. 111, dokonce zmiňuje, že dotyčný v tomto roce poskytl svou bohatě zásobenou knihovnu koleji k volnému použití. [takto uvádí také Václav Pumprla, Vývoj knižního fondu SVK Olomouc do roku 1960, Z knihovnické praxe 111, 1991, s. 27].

[22] KROESS, Geschichte der böhmischen Provinz der Gesellschaft Jesu, 1, s. 961.

[23] KROESS, ibid., 1, s. 966.

[24] DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 27, pozn. 2.

[25] WOLNY, ibid., 1: 1, s. 215.

[26] Dnes v Královské knihovně [ve Stockholmu].

[27] WALLNER, Geschichte des Convicts in Olmütz, 1 (v Zeitschrift d. deutschen Vereines f. d. Gesch. Mährens u. Schlesiens, sv. 6), s. 226. – Existoval i konvikt pro mladíky ze šlechtických rodin, kteří koleji platili.

[28] WALLNER, ibid., s. 228, pozn. 2.

[29] COLLIJN, Katalog d. Inkunabeln d. Kgl. Bibl. in Stockholm, č. 930.

[30] WOLNY, ibid. 1: 1, s. 196. – Zdá se zřejmé, že přesto část archivu zůstala a byla zabrána nepřítelem. Rukopis, který obsahuje korespondenci kardinála Ditrichštejna s různými osobami v letech 1609–11 a který skončil u známého moravského sběratele Cerroniho, nese tento nápis: „Dum spoliaretur a Suecis Archivum Cathedralis Ecclesiæ Olomucensis et Biblioteca quivis militum Suecicorum ex Libris accepit prædam pro patronis et bombardas. Ego unum istum accepi dono a Capralo Suecico A. D. 1642“. (DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 32, pozn.)

[31] ZACZKOVIC, ibid., s. 577.

[32] Některé z uvedených jsou blíže popsány v DUDÍK, Iter Romanum, 1, s. 196 nn.

[33] DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 29, pozn. 1.

[34] Obě uvedené knihy se nacházejí v univerzitní knihovně v Lundu.

[35] d‘ELVERT, Die Bibliotheken in Mähren u. österreich. Schlesien, s. 81. – V Lundu se nachází Summa casuum conscientiæ Františka Toledského, vytištěná v Kostnici r. 1600, která patřila jezuitské koleji a nese nápis „Ex legato Admodum R. P. Nicolai Sarcandrj Canonici Olomucensis“.

[36] COLLIJN, Katalog d. Inkunabeln d. Kgl. Bibliothek in Stockholm, č. 791.

[37] COLLIJN, ibid., s. xviii.

[38] d‘ELVERT, Historische Literatur-Geschichte von Mähren u. Österreich. Schlesien, s. 59.

[39] d’ELVERT, ibid., s. 77.

[40] AMINSON, Bibliotheca templi cathedralis Strengnesensis, s. 372.

[41] Kniha se nachází v katalogu K. 4 v archivu Univerzitní knihovny v Uppsale, s. 203, se signaturou P 101.

[42] FLADE, Tagebuch des feindlichen Einfalls der Schweden in Mähren, hrsg. von B. DUDÍK, s. 50.

[43] FLADE, ibid., s. 122 nn.

[44] Katalog starých tisků, signatura 76: iii.

[45] Katalog starých tisků signatura 77: 39.

[46] WOLNY, ibid., 1: 1, s. 237.

[47] FLADE, ibid., s. 149.

[48] Dnes je v Uppsale, kam se dostala r. 1648 (Archiv knihovny K. 4, s. 203) a nese signaturu P 90.

[49] ZACZKOVIC, ibid., s. 577.

[50] Katalog starých tisků, signatura 75: 348.

[51] V Univerzitní knihovně v Lundu se nachází titul Magnum speculum exemplorum, vytištěný roku 1608 v Antverpách, který nese nápis „Ex lib. F. Bartho: Capreoli Ord. Præmonstrat“.

[52] DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 42 nn.

[53] DUDÍK, ibid., s. 43. — Jiné prameny ovšem uvádějí, že kardinál Ditrichštejn základy takové knihovny položil, ale že většina knih byla Švédy ukradena. (Viz d‘ELVERT, Die Bibliotheken in Mähren u. österreich Schlesien, s. 87.) Pravděpodobně tyto údaje odrážejí záměnu s Ditrichštejnskou knihovnou v Mikulově. Nicméně nelze zcela vyloučit, že knihy nalezené ve Švédsku nesoucí erby Stanislava Pavlovského a Františka Ditrichštejna coby knížecích biskupů v Olomouci mohly patřit právě takové biskupské rezidenční knihovně.

[54] COLLIJN, Katalog d. Inkunabeln d. Kgl. Bibliothek in Stockholm, č. 964.

[55] KROESS, ibid., 1, s. 893 nn.

[56] Tj. Wilhelm Zaubek ze Zdětína.

[57] Za svou svědomitou práci na inventarizaci a odeslání knihoven zabavených v Olomouci a v Mikulově byl Bussow roku 1652 povýšen do šlechtického stavu a od královny Kristiny obdržel přípis ve výši dvou tisíc riksdalů. (DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 41, pozn. 2, a 57, kde je za říšskou registraturou přetištěn výnos o povýšení do šlechtického stavu.)

[58] To ovšem platí hlavně pro knihovny, které byly vyrabovány úplně, avšak z velkého počtu klášterních knihoven byly vybrány jen menší části.

[59] Takto líčí přípravy na odjezd minoritský kvardián Zaczkovic v už zmíněném popisu událostí v Olomouci, s. 576. – Inventární soupis olomouckých knih vypracovaný Bussowem, který by měl nesmírný význam pro poznání jejich minulosti, se bohužel nezachoval.

[60] Zaczkovic, ibid., s. 577.

[61] DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 40 nn. a 50.

[62] Olof Enderson píše 31. května 1647 z Frankfurtu nad Odrou Torstenssonovi, že čtrnáct člunů nebo lodí, které předtím převážely knihy do Štětína, nyní naložených střelným prachem a municí, proplulo předchozího dne kolem směrem na Głogów. (DUDÍK, Forschungen in Schweden, s. 55, pozn. 4.)

[63] Theatrum Europaeum, sv. 6, s. 295, uvádí, že knihovny zabavené v různých částech císařských zemí dorazily do „Dalerhamben“, čili na ostrov Dalarö u Stockholmu, zabalené ve 105 velkých sudech, dne 11. června 1647.